Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

22.06.2015

Tvorbu Jiřího Hájíčka mám ráda a byla jsem zvědavá i na tyto povídky. Líbily se mi hodně, on se opravdu umí vcítit do obyčejných lidí a popsat prostředí venkova hodně věrohodně.

12.03.2015

Povídky jsou řazeny od raných,až po vyzrálou tvorbu.
Sám za sebe mohu říct,že začátečnické mi přišly první dvě povídky.
Není jednoduché na pár stranách poskládat zajímavý příběh,aby vygradoval v pointu,,,
Pan Hájíček je příjemný vypravěč a jeho příběhy nenudí,,,

20.01.2015

Děkuji za krásné zážitky při čtení jednotlivých povídek. Opravdu jsem se cítila vyprávěním vtažená do děje. Dokonalý popis situace, prostředí, pocitů a charakteristik jednotlivých osob je obdivuhodný. Také veliké množství použitých českých slov má opravdu vliv na tom, že se vám příběh pomalu "zfilmuje" v hlavě.
Bála jsem se toho, že se mi jednotlivé povídky pomotají, jak je budu číst postupně hned po sobě. Přestože nejde o román, ve kterém se děj a osoby rozvíjejí a jejich jméno vás provází po celý děj knihy, osudy lidí a rodin se mi nepopletli a každá na mne zapůsobila individuálně.
A ještě připíši jednu citaci z recenze, která je pro mne také důležitá a se kterou se stotožňuji:

V jedné ze svých povídek vytváří Hájíček obraz, který z mého pohledu dokonale ilustruje jeho autorské gesto: stařec se svou dcerou prosedí den co den celé dlouhé hodiny v pramici, která se líně posouvá po téměř nehybné hluboké řece. Oba upřeně civí do vody, na jejímž dně je utopená vesnice, kde kdysi žili. Tam dole jsou všechny ty nedobrovolně opuštěné domovy, sny, vzpomínky a staré křivdy. Hladina, na kterou se oba dívají, je však klidná. Podobně nechává Hájíček vyznít většinu povídek ve Vzpomínkách − to, co je na první pohled viditelné, je obyčejné, nenápadné. Skutečné tragédie zůstávají kdesi pod povrchem.

Jirko díky!!!

17.01.2015

Povídky skrz na skrz "hájíčkovské", hlavními postavami jsou úplně obyčejní lidé a pojítkem povídek jsou samozřejmě jižní Čechy a venkovská identita. Jiří Hájíček umí psát uvěřitelně, poutavě, lidsky a píše tak i povídky.
Pro nás čtenáře jen škoda, že Jiří Hájíček nepíše víc románů. Příběhy vyprávěné na omezeném prostoru, jaký povídka poskytuje, v sobě totiž nesou něco víc, co by možná bylo třeba doříct, a co umí říct jen pan Hájíček.