Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/243140/bmid_vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancov-243140.jpg
4
357
357
Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.... celý text
Přidat komentář
Povídky jsou tématicky seřazené. Jsou vždy spojené postavami a nebo místem. Současně je hodně znát ten postupný autorův vývoj. V prvních je znát, že se hledá. Že hledá, to co najdeme v Selském baroku nebo Rybí krvi... jak málo by stačilo aby se povídka rozvinula v celý román... krása. Děkuji.
Nejspíš nejsem povídkový tip, četla jsem vždy max. jednu povídku denně, protože mě vlastně další povídka "štvala" tím, že už je zas o něčem/někom jiném. Přitom každá zvlášť byla skvělá a vždy mě rychle vtáhla a pohltila, autorův psaný projev mi velmi vyhovoval.
Já obecně povídky moc nečtu. Povídkovou knihu jsem nečetla už hodně dlouho. Ale Jiří Hájíček prostě píše tak skvěle, že jsem jí přečetla celou, i když s přestávkami. Musím vždycky ten příběh trochu vstřebat a pak se ponořit do jiného. Některé ale spolu trochu souvisí. Doufám, že brzy bude nějaká nová kniha. Už teď se těším.
Po osmi letech přečteno znovu, osm let těšení a výsledek opět na pět hvězd.
(Jen ty fotbalové jsem tentokrát přeskočil.)
Jak píše někdo níže, čtení těchto povídek jde pomalu, ale přitom lehce (já sama jsem knihu četla na pokračování několik týdnů); až se zdá, jako by dříve (a ne tak dávno) čas plynul pomaleji.
Člověk se vrátí ve svém životě do dob nedávných, jako by četl svůj starý deník nebo si povídal s babičkou a strýcem, co a jak bylo v té naší rodině dřív.
Moc příjemné počteníčko.
I když nejsem povídková, tak tahle kniha se mi dost líbila. Některé povídky jsem četla z povinnosti (Baladička s absencí odstavců se mi například četla extrémně špatně), ale většinu jsem si velmi užila. Líbí se mi propojení příběhů v jednotlivých částech knihy, které umožní čtenáři seznámit se s postavami více a navíc z různých úhlů pohledu.
Tak tohle by mohlo být jako oficiální prolomení toho, že nemám ráda povídky.
Protože tohle byly povídky a byly skvělý!
Jiří Hájíček umí skvěle vystihnout atmosféru vesnice, zpomalit čas a soustředit se na malé detaily. Žádná velká dramata, jen drobné příběhy ze života obyčejných lidí z jižních Čech.
Krásně a plynule se to čte, doporučuju pokud si chcete odpočinout, zpomalit a užít si atmosféru.
Většina povídek má velmi zajímavý námět, a sice, rodina, láska a přátelství jižních Čech. Hodně se mi líbila povídka Havrani ve městě a Příběh milovnice koňakových špiček, Anděl na půdě. Postavy povídek jsou dobře vykresleny. Knihu mi trvalo déle ji přečíst, každý den jsem dala max.2 povídky.
Krásné a poutavé povídky z vesnického prostředí. Hodně se mi líbí ,jak dokáže autor poutavě vypravovat příběhy běžného života a skvěle popsat psychologii svých postav. Kniha mě bavila a hodnotím plným počtem hvězdiček.
Poslední, co jsem od autora četla, byly Plachetnice na vinětách, které nějak nezaujaly. Tohle byl zase Hájíček podle mého gusta.
Přišlo mi, že to vůbec neutíká a moc mě to tak vlastně baví, protože mi dlouho vydrží. Měla jsem chuť si každé slůvko, každý řádek, vychutnat jako doušek lahodného vína. Tohle nejsou jen tak obyčejné povídky. Pan Hájíček je vypraveč par excellance.
Je mi jasné, že Hájíček umí popisovat. Dokáže zachytit atmosféru a pracovat s ní. V nenarativních okamžicích lidství to zde prokazuje neustále. Jenže já jsem naratista, takže pokud chybí příběh, chybí i můj drajv o větší zájem. I přesto se kniha hezky čte a proto jsem ji dočetl a taky vím, že mě jiné knihy s příběhem budou bavit. Důkazem mi toho jsou předposlední dvě povídky s vánoční atmosférou, kde jsem se příběhem zachytil a drželo mě to perfektně až do konce.
Možná proto, že nejsem vesnická děva, mě to o to víc fascinovalo. Hajíček má pro mě nádherný vypravěčský jazyk a je to ten typ autora, kde hltám každou větu, i když obsah, či téma může být veskrze banální.
Všechny povídky mají společnou lehce melancholickou atmosféru a bezvadně zachycené postavy, které působí živě, uvěřitelně. Při čtení máte pocit, že někoho takového jste jednoznačně během života už museli někde potkat.
Jedno vím jistě, musím zjistit, kde se dají sehnat koňakové špičky.
Povídkové knihy moc nečtu. Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku pana Hájíčka, to je ovšem jiná káva. Moc pěkná knížka plná skvěle vyprávěných příběhů obyčejných lidí je neobyčejnou literátní lahůdkou. Moc doporučuju.
Povídky jsem nečetla už hodně dlouho. A když jsme nějaké kdysi četla, bylo to takové rychlé čtení, které poměrně rychle odezní. Tyhle povídky takové rozhodně nejsou. Přestože jsou o úplně obyčejných lidech a obyčejném životě, tak ve mě zůstaly neobyčejně rezonovat.
Nejsem moc povidkový typ, ale knihu jsem dostala a pana Hájíčka mam moc rada. A jsem ráda, ze jsem ji dala šanci. Par povídek se mi nelíbilo. Ale většina moc fajn (Baywatch ze ktere vychází Rybí krev, Milovnice konakovych špiček), některé mě dojaly (Koleje ve sněhu, Bubny a dymovnice,Anděl z půdy). Nekdy jen výřez duše, někdy obraz doby, vesnice, člověka... Někde lehká provázanost par povídek na sebe...
Moc milá kniha povídek ze života - nejlepší byly ty závěrečné. Určitě se k některým ještě vrátím.
Některá povídka osloví víc a některá vůbec, povídka u které si vzpomenu na děj i později opravdu není každá z této knihy, některé vyčnívají a jsou skvělé, jiné třeba ženu osloví míň.
Štítky knihy
90. léta 20. století jižní Čechy venkovské povídky český venkov život na vesnici fotbal, kopanáČást díla
Anděl na půdě
2008
Baladička
1998
Baywatch
2008
Bubny a dýmovnice
2007
Dřevěný nůž
2004
Autorovy další knížky
| 2012 | Rybí krev |
| 2005 | Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Forma krátkých povídek mi vyhovuje. Po pár dnech bez čtení se nemusím rozpomínat, kde děj skončil.
Navíc také pocházím z vesnice, čímž je mi kniha bližší, některé postavičky z knihy se dají najít i v naší vsi ;)