Vzpomínky na Šumavu IV (Zapomenuté zápisky)

15.03.2021

Jde o zápisky nalezené porůznu v pramenech dnes už nedostupných, např. z titulu „Kulturní naléhavost“ z roku 1920. Pro mě byla zajímavá zejména poslední kapitola nazvaná "Moje vyznání", která se týká ochrany přírody.

Tyto řádky psal K. Klostermann krátce po skončení I. světové války a naléhavě varoval proti zesurovění dospělých i dětí a proti tomu, aby se něco takového bralo na lehkou váhu. Dává za příklad svou rodinu, v níž měl možnost prožívat pěkné vztahy a kde byl důsledně veden k dobrému chování vůči lidem i zvířatům. Volal po mravním i hmotném povznesení jak jedince, tak i společnosti a po tom, že " ... že je třeba buditi v srdci mládeže a lidí vůbec soucit s utrpením všech živoucích tvorů; že kdo cítí s trpícím zvířetem, bude cítiti i s trpícím člověkem..." Pokud by se to dařilo, pak "... tím méně bude třeba boje třídního, poněvadž tento boj se stane zbytečným..."

K. Klostermann chápal důvody, proč k třídnímu boji došlo, ale neviděl v něm dobrý způsob, jak by mělo lidstvo jeho cílů (sociální spravedlnosti aj.) dosáhnout. Důrazně proti němu varoval a volal místo něj po boji proti citové otrlosti. Podivoval se, jak mohou lidé opomíjet něco tak zjevného jako skutečnost, že " ... za války se dostalo zvířatům hojného přídělu útrap a muk, bylo by spravedlivo, aby nyní, kdy je po válce, se jim také dostalo přiměřeného přídělu soucitu..." Sám vzorný křesťan, kritizoval mnohé své souvěrce, že žijí nestřídmě a že i u druhých tolerují vykořisťování zvířat pro náš užitek a zábavu. Upozorňoval na to, že v tomto se lépe chovají národy vyznávající jinou víru, například Indové.

Všímal si toho, jak se krajina kolem něj proměňuje a jak jí škodí například příklon k pěstování jehličnanů: "... Drobného zpěvavého ptactva, zvlášť nejužitečnějšího hmyzožravého, u nás velmi značně ubylo a to hlavně proto, že ubylo vhodných pro ně míst, kde by mohlo hnízdit. Tito ptáčkové, slavíci, pěnice, sedmihláskové, čermáci, červenky, černohlávkové, drozdi, kosové – černí i zlatí – sýkorky atd. staví svá hnízda buď v korunách košatých listnatých stromů nebo poblíže zemi v nízkých, ale hustých křovinách... Člověk, lakotný a pachtící se za okamžitým ziskem, porušiv rovnováhu, již hledí zachovati příroda, snažíc se zabrániti tomu, aby se nerozmnožovali příliš ti kteří její tvorové na újmu druhých, sám sobě nejvíce uškodil. Kéž budoucí pokolení napraví, co zavinila předešlá... Musilo uplynouti 70-80 let, nežli naše lesní správy si uvědomily, že bylo přece jen věcí povážlivou, když se listnaté stromoví vytlačovalo takřka úplně z lesního hospodářství, a že nezbytno vrátiti se k dříve všude se vyskytujícím smíšeným podrostům..."

Je smutné, že ani teď, po uplynutí celého století, by s naším chováním nemohl být K. Kostermann spokojen. Tím spíš bychom měli mít jeho slova na paměti a řídit se jimi, protože nebyla určena jen jeho současníkům, ale i nám, potomkům:

"... Ty budeš pozorovat a radost bráti ze všeho, co vypozoruješ, ale vraždit nebudeš, nepozdvihneš ruky, aby bez potřeby ničila život byť i nejmenšího, nejnepatrnějšího živého tvora, jsa si vědom, že i ten má svůj účel ve velké domácnosti matky přírody, že nebyl stvořen zbytečně, třeba že jsi ty ještě nepoznal jeho účelu..."