Western Lane
Chetna Maroo
Jedenáctiletá Gopi hraje squash od doby, kdy byla dost stará na to, aby mohla držet raketu. Když jí zemře matka, otec ji zapojí do nového tréninkového režimu, který zprvu působí nevinně, ale ukáže se být neobvykle tvrdým, až brutálním, pohlcujícím. Gopi se začíná postupně vzdalovat svým dvěma sestrám, její život a celý její svět se smrskne výhradně na sport a začne se řídit jeho rytmem: Podání, volej, úder. Na kurtu ale není sama. Je se svým tátou. Je s Gedem, ohromně talentovaným třináctiletým chlapcem. Je s hráči, kteří tu byli před ní.... celý text
Přidat komentář
Debut britsko -indické spisovatelky nás od začátku vyprávění vtáhne do děje. Kniha se odehrává v přirozeném rytmu squashové hry,která je jejím dominantním prvkem. Ústřední postavou je desetiletá Gópí, vypravěčka příběhu,která žije se svými dvěma sestrami a ovdovelým otcem. Ten se živí jako opravář a zároveň trenér svých dcer na kurtu. Po ztrátě matky se Gopi intenzivně začne věnovat sportovnímu programu,v němž postupně překonává sama sebe. Zároveň prochází náročným obdobím dospívání a prvním milostným vzplanutím. Kniha je tak křehkou apoteózou zprvu nesmělého mladí a jeho boje o místo na slunci, které je mnohdy spojené s náročným životním tréninkem. Zároveň je neotřelým symbolem sebereflexe každého mladého člověka. Western Lane byla nominována do short listu Bookerovy ceny a přeložena již do mnoha jazyků. Díky fenomenálnímu úspěchu titulu se autorka začala více než účetnictví věnovat psaní na plný úvazek.
Western Lane
Jedenáctiletá indická dívka Gópí a její rodina - starší sestry Mona a Chúš a otec - se snaží vyrovnat se smrtí matky, respektive manželky... Všechny tři začnou hrát squash, Gópí to jde ale nejlíp, jejím snem je dostat se na turnaj...
Knížka je poměrně krátká a popisuje víceméně neutrálním jazykem každodenní život indické rodiny žijící v Anglii, ale to hlavní se děje pod povrchem, mezi řádky... Zdánlivě to vypadá, že vztahy v rodině jsou trochu odtažité, ale zároveň cítíte, jak hluboce se všichni mají rádi, ale neumí o tom mluvit, nedokážou nahlas hovořit o svých pocitech, obavách, strachu, o své ztrátě, o smutku, opuštěnosti...
Odhaduju, že ne každému se knížka bude líbit, možná bude mít někdo pocit, že je taková nijaká... Já sice tohle přímo po dočtení necítím, vnímám ty tiché, niterné proudy, nicméně musím přiznat, že nejsou natolik silné a intenzivní, aby ve mně delší dobu dokázaly rezonovat, a myslím, že poměrně rychle vyšumí...
Hodnocení: 3,75 * z 5 *