Yehudi Menuhin
Oldřich Wenzl
Wenzl debutoval až v 60. letech rozšířenou podobou básnické sbírky Yehudi Menuhin (v původní podobě 1947 připravené k vydání v edici Ra) a hned se představil jako básník, podávající nezvykle koncizní a vyhraněnou výpověď o člověku a životě, určovaném deformací soukromé i společenské reality. Wenzlovy imaginativní záznamy běžných životních situací a pocitů sahají od lyrických popisů a reflexí, které často mají charakter lakonické mystifikující zpovědi, po epičtěji pojaté miniaturní konfese a portréty, výrazněji zastoupené zvláště v poslední, samostatně nevydané sbírce Dvanáct poledních úderů (v souboru Veškerá poezie). V počátcích básníkův specifický rukopis odkazoval k poetice Paula Éluarda; asociativní shluky automatických představ, mající nezřídka meditativní charakter, jsou však zcivilňovány svou vzájemnou konstelací, užitím banálních hovorových obratů i ustálených klišé, humorně sarkastickým nadhledem a ironicky absurdními pointami.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1995 |  Židovská jména |
| 1990 | Pohodlný život |
| 1964 | Yehudi Menuhin |
| 1982 | Veškerá poezie |
| 1971 | Lento |
Surrealismus na uzdě, ale i tak tam zavání. Wenzl podává asociativní proudy běžných situací s častou repetitivností, které se však v jeho ztvárnění stávají vážnými. A švandy je habaděj téže.
MŮJ SYN ZEMŘEL A JÁ JINÉHO NEMÁM
Byl slepý jako skřivánek
Měl slepé nohy
A křivé nohy
Chodil
A modlil se jako čtyřválcový automobil
A průvodu četných nedělí
A pondělí
Chtěl být rýsovačem v Plzni
Nebylo mu to však dovoleno
Špatně slyšel
Jednou
V den úmrtí
Nepředstavil se panu bankéři
A tak za trest ožívá
Česky
Slovensky
A částečně německy
Ožívá slovy
Studenti nedělejte hluk v městě
Císařská legie tam nemůže spát
Pod olejovou lampičkou
Je to už rok co se vrátil z kriminálu
Byl prostý a tichý
Oběd mu trval jen 1/4 hodiny
Razítkoval své sny banální štampilkou
Na bílé a zelené karty
Protože měl křivé a slepé nohy
Nijak se ho netýkalo
Že zavřeli sokolské tělocvičny
A protože měl křivé a slepé nohy
Nijak se ho netýkalo
Když je zas otevřeli
(s. 36 - 37)