Z čeho je den
Dominika Prejdová
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472526/bmid_z-ceho-je-den-cew-472526.png
4
38
38
Román Dominiky Prejdové popisuje dynamiku a mikrosvět patchworkové rodiny v rozmezí několika let, z perspektivy nevlastní matky a matky dvou dalších dětí. Jde stvořit novou rodinu a za jakých podmínek? Na základě fragmentů, běžných i mimořádných situací společného života se autorka snaží najít odpověď, zachytit, co se mění a co zůstává neměnné.... celý text
Přidat komentář
Tohle bylo opravdu zvláštní čtení, chvíli mi trvalo naladit se na autorčinu vlnu a neřešit, že se každou chvíli objevuje postava, o které nic nevím a nikam mi nezapadá. A jak už tu někdo psal, název je výborný, přesně vystihuje, o čem ta kniha je.
Tohle byla hodně divná knížka. Sice se dobře četla ale šlo o koláž běžných zážitků obyčejné ženské, nic extra. Navíc mi hodně vadilo, že u spousty postav jsem nevěděl o koho jde.
Na to, že má kniha jen 260 stran, jsem ji četla skoro 14 dní. Text bez děje se totiž neuvěřitelně vlekl. Vypravěčka Hanka, která se přivdala do Polska k rozvedenému muži se dvěma dětmi a má s ním dvě vlastní děti, popisuje každodenní soužití, co které dítě dělalo, myslelo, říkalo a co si myslela, dělala, říkala ona. Místně a časově vyprávění skáče, tu jsme s nimi na dovolené u moře, tu u polských příbuzných, tu je Hanka jako dítě doma se zesnulým otcem, hned zase popisuje návštěvu u své české babičky nebo dovolenou se svou matkou. Nebavilo mě to, dočetla jsem ze setrvačnosti.
Kniha je napsaná nevšedně,avšak velmi čtivě.
Hanka to rozhodně nemá lehké,ale v postatě ani ti ostatní.
Postavy mi byli velmi blízké, ikdyž ze začátku jsem dost tápala kdo je kdo.
Nevím, jestli jsem někdy četl román, který by měl tak stejnoměrné tempo po celou dobu vyprávění. Nejspíš ne. Z čeho je den má na české poměry nestandardní textovou strukturu: děj, vyprávěný z první osoby z pohledu hlavní hrdinky, na sebe šroubuje věty bez dodržování obvyklých konvencí, takže vznikají dlouhé, klidně i několikastránkové odstavce, během nichž se ovšem odehrává značný dějový posun. Nejde ale o klasický "proud vědomí" jako z Odyssea nebo Kerouacových próz. V nichž má totiž spojité vršení vět evokovat hektické tempo subjektivního prožívání a vnímání i útržkovitou kaleidoskopičnost bytí v něm. U Dominiky Prejdové jde spíš o jakési zvolně reflektované proplouvání všedním během věcí - bytí v proudu života, ale neulpívání. Například se v rozvitém souvětí o pěti větách dozvíme zároveň o činnosti čtyř postav, z nichž o dvou skrze jejich přímou řeč, jež ovšem není uvozena ani jinak označena. Jedna činnost střídá druhou (chystání snídaně, konverzace, oblékání dítěte, cesta do školy/prácě...), přičemž na sebe v časové souslednosti navazují, zároveň ale jako by většina z nich byla téměř bezvýznamná - s každou další navazující aktivitou je na tu předchozí zapomenuto. To vcelku vytváří dojem skládání jakési stavebnice s velmi nepatrnými dílky, z nichž je postupně sestavena právě ona každodennost (tedy skutečně "Z čeho je den"). Opakovaně mi vytanula paralela se ságou Můj boj od Karla Ove Knausgaarda, v níž jsou skrze drobné, rozvláčně líčené jednotlivosti podány hlubší pravdy o životě. A z líčení hlavní hrdinky skutečná vyvstává dojem subjektivně prožívaného "boje" o prosté vyplňování životního času bytím.
V tomto smyslu ovšem klade statické tempo příběhu i překážky, protože je obtížné odddělit důležité okamžiky od výplňových. Čtenář či čtenářka se jednoduše nemá o co opřít, neví, kdy zbystřit pozornost a kdy se naopak nechat unášet vyprávěním, v němž se vlastně "nic neděje". V důsledku pak hrozí, že z barvitého ale neustávajcího popisu každodennosti zůstane jen apatické sledování toku čas, v němž se letní dovolené pravidelně střídají s Vánoci a oslavami, lidé stárnou a umírají. I když téma rodinných vztahů navazujích na předchozí rozvedené rodiny je orginální a důsledně pojaté, dramatičtěji vystavěné intervence v ději by pomohly se na něj lépe napojit.
Kniha o rodině, o vztazích o mozaice vztahů, o tom, jak dávat puzzle vztahů dohromady. Není to román, není to velkolepá freska, ale není to ani odpočinková četba, je to hodně k zamyšlení, ale kniha se mi moc líbila. Svěží text mezi tím balastem všude okolo. Navíc se mi hrozně líbí název, který text skvěle vystihuje. Bravo.
Nečekejte souvislé vyprávění a dramatický děj. Místo toho vám autorka naservíruje 259 stran střípků a útržků z každodenního života.
Hlavní hrdinka Hanka už roky hledá své místo v životě. Musí se vyrovnat se situacemi, na které neexistuje manuál a správné odpovědi. Jak moc se může přiblížit k dětem partnera, může je pohladit nebo obejmout? Přijmou to? Naštve Toniu, když jí zakáže nosit své oblečení? Hančina nejistota v nové roli bolavě čiší z každé stránky.
Každá z postav bojuje po svém a každá se cítí nedoceněná a ublížená. Ne, tohle opravdu není portrét šťastné (patchworkové) rodiny. V knížce zazněla spousta bolavých vět, co bodaly (Ida říká Hance: „já budu lepší mámou než ty“, Tonia sama sobě posílá esemesku od táty) a mnoho dalších.
Celá knížka je vlastně o osamělosti lidí, kteří jsou obklopení blízkými lidmi. A je to silní čtení.
Příběh ženy, která se vydává se svým mužem do nové země. Učí se nový jazyk, zvyky, ale hlavně se musí naučit žít s novou rodinou a s dětmi z předchozího vztahu. Musí najít sama sebe a žít život takový jaký je. Každé ráno vstát a žít to, z čeho je den.
Tato kniha od české autorky získala Literární cenu Knižního klubu, tak jsem na ní byla velmi zvědavá a myslím, že má očekávání naplnila.
U této knihy jsem byla ráda, že jsem si přečetla anotaci. Autorka nás hodí rovnou doprostřed příběhu bez vysvětlování. Postupně nám ukazuje různé střípky vzpomínek, myšlenek a pocitů a čtenář si z toho nakonec sestaví celý příběh. Jsou zde skvěle vykresleny rodinné a mezilidské vztahy, hlavně vztah rodiče a dětí. Bylo to silné čtení, plné emocí a pocitů. Najdeme tu životní pravdy a situace, ve kterých se můžeme najít.
Celý text je hodně zvláštní. Není to plynulé vyprávění, ale různé skoky v životě. Kolikrát jsou zde jen krátké útržky a čtenář si tak musí domyslet celek. Chybí tu klasická přímá řeč, tak jsem si chvíli na text musela zvykat, ale jakmile jsem se začetla, četlo se to samo. Navíc tu jsou opravdu krátké věty, které však dávají celému příběhu dynamiku.
Kniha byla rozhodně zajímavá, plná ženských emocí, které mně dokázala předat. Trochu jiná kniha, která mě však dokázala vtáhnout a zaujmout.
Knížka od neznámé české autorky začíná na dovolené u moře (čímž mi připomněla prvotinu P. Soukupové K moři) a hned mě zahltila několika postavami, u kterých jsem docela těžce tápala, než jsem si je správně zařadila - např. kdo je dítě a čí, kolik jim je roků, a to se dělo téměř pokaždé, když se objevilo další jméno bez upřesnění (babička, bratr). Také se skáče v čase, opět bez nějakého označení kapitol, vypravěčů, přímé řeči. Ale byla to taková hra, která mě spíš bavila (nežli vadila) a nutila mě číst dál. Hlavní hrdinka Hanka se přestěhuje do Polska za partnerem, rozvedeným otcem dvou dětí. Je mladá, hodná, ne moc průbojná, a před i po narození dcerky, se snaží zvládat soužití s "cizími" dětmi a partnerské krize. Zpětně se vyrovnává s problematickými vztahy ve svojí původní rodině, vzpomíná, přemýšlí. Bylo to zajímavé čtení, takové citlivé zachycení jednoho ženského zrání. Hodně je to o výchově dětí, o jejich povahách, starostech a potřebách. Škoda, že jsem se nedozvěděla některé další podrobnosti z Hančina života, někdy se jen tak naznačovalo. A některé situace a skutečnosti mě trochu udivovaly, i to, jak se taky dá žít.
Tak to se mi hodně zamlouvalo - zajímavý námět - jak žijí patchworkové rodiny, oblíbila jsem si i nepříliš snadný autorčin styl psaní. Hutný text, který mi utíkal hodně rychle, četl se mi dobře, i když se musí dávat pozor, v ději se dost skáče.
Z čeho je den
Tak tady jsem se hodně nutila k dočtení. V knize není žádný děj, jen nahodilé popisy některých dní. Žádná přímá řeč (takže si v jedné větě povídá víc lidí a vy si občas jen domýšlíte, kdo odpovídá), jen popisné odstavce, někdy z minulosti, někdy z přítomnosti (co ale byla vůbec přítomnost?). Spousta jmen, u kterých člověk netušil, jestli jsou to jen NPC, nebo důležití členové rodiny. Za mě kniha, která mi nic nedala.