Z deníku dočaskářky – Ten pes je chuligán!
Olga Minaříková
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441395/bmid_z-deniku-docaskarky-ten-pes-je-chul-Yal-441395.jpg
4
94
94
Příběhy zachráněných psů ze spolku pro opuštěná a týraná zvířata Dočasky De De, psané s notnou dávkou ironie a humoru pohledem jejich dočaskářky Olgy.
Přidat komentář
Kniha obsahem spolehlivě odradí od neuváženého pořízení psa a stylem od četby dalších literárních výtvorů autorky.
Knížka mě trochu zklamala, čekala jsem asi něco jiného ..než stále opakující se jak nadělal hromádky, jak všichni pejsci pořád zvrací ..těžko říct, jestli je to realita a nebo trochu nadnesené. Každopádně práce dočasářky je obdivuhodná a klobouk dolů před všemi, kteří se o opuštěná zvířátka starají.
Zvláštní styl psaní. Možná, kdyby to bylo psáno jinak, čte se mi to lépe. Kniha je ale psaná formou deníku, takže kapitoly nejsou dlouhé. Po každém příběhu jednoho pejska je na konci jeho barevná fotka + doslov z nové rodiny. Poté ještě je vždy kapitola o např.mnozirnach atp. Je to opravdu krátká knížka, takže i když se mi nečetla moc dobře, prelouskala jsem ji.
Knížku jsem si půjčila z knihovny. Zábavné skutečné příběhy dočaskářky Olgy , v knize nechybějí fotky psů a Olga krásně glosuje jejich životní cestu a co u ní daná zvířata provádějí .
pěkné čtení, pobavila jsem se ale zároveň si i připomněla realitu odložených zvířat
Tragikomické příběhy psů z pohledu dočaskářky Olgy líčí každodenní realitu soužití se psími bezdomovci.
Počet bezprizorních zvířat je daleko větší, než si kdo dokáže představit. Dočaskář je neskutečně obětavý člověk, který se dobrovolně a zdarma ve svém volném čase stará o psa týraného, zanedbaného, často zachráněného z množírny, než se pro něj podaří najít nový domov.
Doporučuji pro všechny pejskaře a zvláště těm, kteří by si chtěli pořídit psího miláčka.
Krásná kniha plná spousty zábavných historek dočaskáře , ale zároveň i dost informativní pro někoho , kdo by potencionálně o dočaskářstvím uvažoval .
Strávila jsem s ní jedno krásné odpoledne a můžu jen a jen doporučit , pokud potřebujete rozesmát či si jen zlepšit náladu + ta nádherná obálka bude dělat v knihovně parádu
Knížka přečtená raz dva. Ironický humor mi neva, je mi blízký. Vtipkuje se všude, možná že čím drsnější prostředí, tím drsnější humor. Vtipkuje se na JIPce i na pitevně. Pokud má člověk zvládat náročné zaměstnání, situace, styk s komplikovanými lidmi, zvládne vše bezpochyby líp, jestliže si dokáže z toho marastu kolem sebe udělat srandu. Po umělecké stránce se knížka teda neřadí zrovna mezi klenoty, nicméně její poselství tkví v něčem jiném - informovat o problematice zbytečného množení zvířat bez průkazu původu, povzbudit milovníky psů k osvojení si zvířete z útulku a naopak odradit od koupě nepapírového štěněte (ale i u papíráků dobře vybírat), protože bez poptávky není nabídka. Všem dočaskářkám držím palce, mně teda knížka ujistila v tom, že tohle bych dělat nemohla (z toho věčně počůraného, pokaděného bytu by mě kleplo).
Kniha pro mne byla zklamáním - očekávala jsem od ní něco jiného. Užitečná může být pro lidi, kteří se chtějí stát tzv. "dočaskáři" - tím, že odhaluje všechny možné problémy a úskalí, s nimiž se v této dobrovolnické profesi mohou setkat.
Text je však příliš účelový, stylistická úroveň na nule... Takové překotné, šité horkou jehlou, neuspořádané, s chybami v syntaxi, autorka přeskakuje v časech i ze zážitku na zážitek... A s neustálým líčením všech těch pohrom si čtenář nakonec začne klást otázku, proč tu profesi vlastně vykonává, když o svých zachráněných chráněncích píše s takovou zničující ironií, sebeironií a sžíravým sarkasmem? Proč je nazývá "smraďochy" a dává jim takové šílené přezdívky? Chápu, že taková praxe s sebou přináší spoustu obětí i sebezapření, ale občas jsem měla dojem, že se u ní začíná rozvíjet jakýsi "syndrom vyhoření", pročež se ze všech sil snaží svou profesi ubránit. Přeci jen mi tam chyběl určitý cit, vzhled do psí duše, hlubší porozumění - a víc toho nadhledu. Hvězdičku dávám za občasné pousmání a hezké ilustrace.
Knížka je psaná malinko chaoticky, ale život dočaskářky je chaotický. Knížku jsem koupila dceři, která se svými spolubydlícími kamarádkami zapojila do dočaskářek. S několika pejsky jsem se seznámila (proč furt štěkáš? Nestůj pořád u dveří!) o jiných slyšela příběhy. Jsem na holky hrdá, za to co dělají. Chtěla jsem jen do knížky nakouknout, jestli jsem nekoupila blbost, ale začetla jsem se tak, že teď, jí teď po přečtení, musím rychle zabalit, než dcera přijede a já já předám dárek. Povedený dárek.
Nádherně napsáno, doporučuji všem!!! A nejlépe zavést jako povinnou četbu, aby si všichni rozšířili obzory o této problematice.
Totální nutnost pro každého pejskaře, člověka, který se chce u knihy ze srdce zasmát a trochu si posmutnit, jak je život pro tyto čtyřnohé bytosti nespravedlivý a jak moc důležitá a prospěšná je práce dočaskářů.
Krásná knížka. Mám ráda knihy s tematikou psů, ale tato všechny předčila. Je to útlá knížečka o 150 stranách, ale chytne vás za srdce pokud nejste citliví asi jako pařez. Dej na mě, přečti si ji, nebudeš litovat. NUTNOST!
Tahle knizka ma jedno velke plus a jedno velke minus. Minus je, ze je tenka. Rada bych cetla dal "vesele" pribehy o zachranenych pejsich, na druhou stranu jsem si rikala, zaplat panbuh ze ma jen necelych 140 stranek. I to stacilo, aby slza ukapla z totalni beznadeje ale i faktu, ze nejvetsi zlo na planete je proste clovek.
Tahle kniha by mela byt povinna cetba, aby jak je v knize nekolikrat uvedeno, se pri prvnim problemu zvirete (co si budem povidat, nejedna se jen o psy) hned nad chudakem nezacala stahovat mracna.
Není to žádná převratná literatura, ale kdo chce něco na podobné brdo, tak si to přečte. Osobně si myslím, že by se z toho dalo vytáhnout více podnětných myšlenek, než tomu bylo v kurzívou psaných částech, protože i když takový život sice je o věčném štěkání, čůrání, nespaní a jiných vylomeninách zlomených dušiček, které se potřebují uzdravit, já bych od takových výpovědí čekala prostě něco, co člověka zasáhne, u čeho si řekne: jo, to je pravda, to by se mělo udělat, jak můžu pomoci? Většinou jde ale jen o plytké výlevy ve stylu deníčku. Ale já díky domu konečně pochopila koncept dočasek, takže nějaké to plus to má. Potěšilo mě, jak to dopadlo se psím seniorem, přestože bylo smutné, že o takového psa už nikdo nestojí. Já sama vyrostla s chovnou stanicí a hledat domov štěňátkům bylo neskutečně náročné, protože i když se člověk snažil a prověřoval, seč mohl, ne vždy to dopadlo vesele. Takže tuhle stránku dočasek znám a chápu a vím, že to není žádná sranda. Ale nepracovat na dvanáctky a nemít maličký kamrlík plný trčících drátů, stejně bych do něčeho podobného šla. Psi tu nejsou pro nás, ale my jsme tu pro ně, tak jim udělejme ten krátký život co nejhezčí. :)
Kdo si to prožil, ví, jaké to je, kdo chce o dané problematice vědět, ví, a kdo podobnou osvětu potřebuje... ten si tuto ani podobnou knihu nikdy nepřečte.
Je to zkrátka stejné, jako s knihou o Gumpovi. Čtenář dostane přesně a do puntíku to, co si od knihy slibuje. Ale taky nic víc.
Musím před autorkou i ostatními dočaskáři smeknout. Jen člověk, který opravdu miluje zvířata, dokáže takto nezištně rozdávat lásku těm, kteří to svoje štěstí na začátku neměli. Příběhy jsou možná napovrch úsměvné, ale za tím úsměvem se vždy skrývá i velký smutek, zvláště po přečtení třetího řádku na začátku každé kapitoly - Nález.. Tuhle knihu by měli mít budoucí zájemci o pejsky jako povinnou četbu, aby jim došlo, že pejsek není jen radost, ale i velká odpovědnost a starost a taky ty zmíněná "hovínka a čččččččč". Autorce hlavně přeju, aby jí vydržel smích nejen v těch trapných situacích a ještě jednou klobouk dolů...
(4/21)
Takové smutně veselé čtení. Po stránce literární žádný skvost, příhody se stále opakují - co všechno pejsek počural, jak moc je cítit, jak moc štěká atd. Z vyprávění ale podle mě je cítit láska a také správný nadhled, bez nichž by se podobná činnost vykonávat nedala. Mezi jednotlivými psími osudy jsou krátké kapitolky s všeobecnými informacemi. Je krásné, kolik toho dočaskáři udělají, aby zanedbaným či týraným pejskům zajistili nový život či klidné stáří.
Tak upřímně - psy miluji, a cením a obdivuji lidi, kterí dělaji tuhle práci nezištně. ALE .. nač píše takový človek knihu, když z ní ani jednou vetou tu lásku ke zvířatům necítím? Celá kniha neni o ničem jen o čuráni, bobcích a blinkání. A to se vyjadřuji ještě slušně, ne jako autorka. Kdo miluje psy píše, ze jsou to chuligáni a urvaný smradoši? Tak mi to ani jako humorni psaní neprišlo. To vše.
Z deníku dočaskářky – Ten pes je chuligán!
Veselá knížka o životě dočaskáře doplněná fotkami a ilustracemi. Pobaví, neurazí, ale není to literární skvost.