Z kroniky našeho rodu
Adalbert Stifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/128282/z-kroniky-naseho-rodu-128282.jpg
4
14
14
Novela významného německého spisovatele líčí básníkovo dětství (nar. v Horní Plané na Šumavě), a rozličné osudy šumavského lékaře, spisovatelova pradědečka, který obětavě pomáhal prostým venkovanům-horalům. Celé poutavé vyprávění je protkáno barvitým líčením přírodních krás autorova rodného kraje.
Literatura světová Novely
Vydáno: 1959 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Die Mappe meines Urgroßvaters, 1841
více info...
Přidat komentář
Knížka se mě krásně četla před spaním, působí uklidňujícím dojmem. Hezké a výstižné líčení přírody Šumavy a budování domu mladého lékaře. Téměř idylické vztahy mezi lidmi na vesnici v 19. století.
Knížka na mě velice zapůsobila ukotveností a silou tradičních hodnot. Všechno tu prostupuje jakýsi přirozený řád spojující přírodní scenérie se silou a krásou lidských charakterů. Lidský osud a přírodní zákony... tu jedno jsou.
Čte se to dobře, rozhodně to nenudí, jak Stifterovi podsouval kritik citovaný v předmluvě.
Štítky knihy
příroda venkov venkovské romány horalé lékaři
Autorovy další knížky
| 1978 |  Horský křišťál (13 povídek) |
| 2004 |  Vítek |
| 2004 | Lesní poutník |
| 2003 | Hvozd |
| 1968 |  Pozdní léto |
Odloženo po půlce. Staré knížky, genealogii i edici Světová četba mám rád, tohle se ale čte dnes už těžko. Hrozně didaktické. Stifter nepíše, aby něco objevně vykreslil (tedy kromě šumavské přírody, líčení by mu šlo), ale aby zpřítomnil etický ideál. Činorodý, skromný a uměřený život ve službě ostatním, v zájmu o nejbližší okolí, přátele a věci, v dlani vlídné i majestátní přírody. Ideál je to docela fajn, jenže tahle shrnující větička by stačila. Jen v půlce devatenáctého století to mohlo samo o sobě vydat na celou novelu. Pravda, tehdy to v kontextu revolučního romantismu byla opravdová polemická pozice a ta si žádala ilustrativní rozvedení... Vesnické zemědělčení je taky dnes pro málokoho doménou, kde by mohl stifterovskou etiku praktikovat.
Staré knížky mám rád proto, že třeba i nezáměrně zachycují později zapomenuté rysy minulých světů, jenže tady dostáváme spíš tezi nežli matérii. Autor poloviny 19. století líčící osudy svého pradědečka a jeho ústy dokonce ještě „plukovníka“, pradědečkova o mnoho staršího mentora, účastníka povaldštejnovských válek - to mi znělo jako slibné časové rozpětí. Ale jsem zklamán, Stifter píše jen svou tezi a nepředpokládám, že by býval skutečně měl nějakou starší textovou předlohu jako východisko. V moderní literatuře takovéto multigenerační konstrukce obyčejně dochází k nějakému psychologickému kontrastování. Tady jsou všechny hlavní postavy tak trochu ta samá, prostě stifterovský etický vzor.
Pokud jste fanoušci šumavských přírodních popisů, dlouhá pasáž o dnech unikátní zimy, oblevy a námrazy vás asi potěší.