Z mého života

Slávku, Slávku, bylo ti tohodle třeba?

teda já snesu hodně, ale taková servilita Straně je i na mne moc

Autobiografie geniálního básníka a zároveň egomaniaka "velkého dítěte" Vitězslava Nezvala napsaná v souladu s tezí "kdo kontroluje svoji minulost, ovlivňuje svoji budoucnost".

Protože paměti vznikaly v Nezvalově "lživém období", jsou dle mého názoru historicky bezcenné. Ukazují pouze to, jak by Nezval chtěl, aby veřejnost v komunistickém Československu 50. let viděla jeho mládí. A stejně jako lhal ve svém poválečném díle (kdy prznil a deformoval to kvalitní, co vytvořil před válkou - aby to bylo konformní s pohledem KSČ) i toto dílo je plné tendenčních nesmyslů a lží, kterým je lépe nevěřit.

Vhodné pouze jako pomocný historický materiál.

12.05.2019

Protože bych to nenapsal lépe než "pistalka" (má velká poklona) zmíním se pouze o tom, že k této knize mě nepřímo přivedl Jan Werich . Četl jsem znovu I.díl korespondence V+W, kde jest kniha chválena jak z Prahy, tak z NY . Proto také putovala záhy za Jiřím Voskovcem.

16.11.2018

Báječná kniha, autor mě rozhodně přiblížil období vzkvétajícího komunismu a i důvody obdivu k jeho ikonám. Kdo z nás může vědět, jakou ideu by v té době podporoval. Rozhodně jsem Nezvala i celou jeho generaci díky této knize mnohem lépe poznala. Velmi děkuji náhodě, díky které jsem na knihu narazila. Kéž bychom jsme i v naší době měli známé autory tohoto formátu, bohužel, když už někdo v dnešní době čte, tak často vyhledává mnohem povrchnější autory. Všichni pějí ódy a mnozí ze spisovatelů ani nečtou.

22.05.2015

Vzpomínky z Nezvalova života vycházely časopisecky v letech 1957 - 1958 a pokrývají přibližně první třetinu století, tedy necelých pětatřicet let autorova života, s občasnými odskoky do časů pozdějších. Dalším létům se chtěl věnovat rovněž, náhlá smrt však tomuto zabránila.

Nezval v sobě nezapře mistra slova a představuje se jako výborný vypravěč. Popis pražského kavárenského, bohémského kulturně-intelektuálního prostředí je neodolatelný. Autor nepsal s cílem napsat nějakou kroniku doby nebo svědectví jedné generace, čemuž přispívá i útržkovité členění díla (v ruku v ruce s oním časopiseckým vydáváním): podstatné je to, co si autor pamatuje, co jej ovlivnilo, co jeho osobně zaujalo. Mírné odbočky a přebíhání v čase nejsou ke škodě, oproti rutinní časové souslednosti působí vyprávění svěže, stejně jako autorovy poetistické či surrealistické sbírky té doby. Nejcennější mně připadá Nezvalovo svědectví o uměleckých velikánech té doby - Seifert, Teige, Biebl, Štýrský, Toyen, Vančura, Halas, Wolker a jiní - jsou vykresleni dostatečně plasticky, autor se navíc nebojí drobných psychologických drobnokreseb, které některé aktéry tehdejšího dění přibližují ještě více. I přes nesnáze a těžkosti života v První republice nejednoho čtenáře patrně přepadne chuť být tomuto dění alespoň na chvíli součástí. Protože Nezval, ač autentický a přesvědčený komunista, nepopisuje ve svých vzpomínkách kapitalistickou prvorepublikovou realitu jako útrapu, boj, bezvýchodnost. On i ostatní byli mladí, život měli před sebou, věřil v nezvratnou pozitivní změnu v budoucnu.
Tím se ale dostávám k viditelné slabině. Bohužel - především z dnešního pohledu - je autorův neskrývaně ideologický pohled na svět, který se promítá do všech aspektů vyprávění, ke škodě, a sráží hodnotu díla. Stále se opakující slova obdivu v Marxovi, marxismu, Leninovi, Sovětskému Svazu, sovětské kultuře, proletářské chuti měnit svět, nepůsobí dobře, stejně jako implicitně naznačené, avšak pozornému čtenáři velmi zjevné narážky na Karla Čapka nebo T. G. Masaryka (tedy Nezvalových prvorepublikových ideových oponentů). Autorovu nezlomnou víru nenarušila ani dusná atmosféra padesátých let. Je tak trochu smutné, že i přes nesporné literární kvality působí memoáry spíše jako dokument člověka, zaslepeného vidinou zářné budoucnosti, obdařeného nekritickým obdivem na jedné straně, neanalytickým odsouzením na straně druhé. Takových bylo každopádně mnoho a Nezval těm všem nechtěně vytesal pomník touto dnes již málo čtenou knihou. (Sám jsem ji získal zdarma v univerzitní knihovně, kde ležela na stolečku s vyřazenými knihami.)

Každopádně je veliká škoda, že Nezval své vzpomínky nestačil dokončit. Jeho analýzy poúnorové společnosti by mohly být... přinejmenším pozoruhodné.