Z mého života: Báseň i pravda

05.07.2022

Tato více než sedmisetstránková autobiografie Johanna Wolfganga Goetheho čtenářům pečlivě popisuje dětství a mládí geniálního básníka. Jeho věhlas a úcta k němu jsou zcela opodstatněné, protože jeho přirozené nadání, široké vzdělání a píle spolu s citem pro děj a slovo z něho učinily uctívanou legendu německé i světové literatury.
Podrobný a rozsáhlý popis všech historických dějů, okolností, cest, vztahů a setkání nám přiblíží vše, co ho v mládí inspirovalo a formovalo jeho dílo. Poznáváme mladého muže bystrého, často prostořekého, velice nadaného slovem a pohotovým básnickým umem. Podrobně v knize popisuje samotný impuls ke vzniku i vznik několika svých významných děl. Dozvídáme se, že v žádném případě nešlo o žádného rebela, nýbrž o ukázkového, vzdělaného a spořádaného měšťana. Goethe celým svým srdcem a rozumem ctil šlechtu, byl jí upřímně podporován a jeho vztah ke státníkům, vlivným lidem, literátům, průmyslníkům a bohatým obchodníkům byl uctivý a vřelý. Byl vždy oblíbeným společníkem a vítaným hostem ve všech významných společnostech „High Society“. Fandil průmyslovému pokroku a civilizačnímu rozvoji, investicím do průmyslu, umění i vzdělání.
Goethe byl natolik inteligentní, že jeho ješitnost sotva postřehneme, natolik obratný, že ve své době musel být až nebezpečným manipulátorem.
Od knihy jsem očekávala více niterných svěření, více ducha než rozumu, ale to je vždy chyba očekávajícího, nikoli autora.

Vybrala jsem několik citací, jež mne zaujaly:
„Naše přání jsou předtuchami schopností, které v nás vězí, zvěstovatelé toho, co budeme schopni vykonat. Co dovedeme a chceme, promítá se naší obrazotvornosti mimo nás a do budoucnosti; cítíme touhu po tom, co již v tichosti vlastníme. Tak mění vášnivé předjímání už skutečnou možnost ve vysněnou skutečnost. Pokud pak takové směřování odpovídá naší povaze, plní se s každým krokem našeho vývoje nějaká část prvního přání, za příznivých okolností přímou cestou, za nepříznivých okolností oklikou, z níž stále znovu zahýbáme k oné přímé cestě.
---
...neboť lidské schopnosti vzdělání prospívá i zde velmi světlo přírody, které se vždy snaží objasnit člověku jeho postavení; a vůbec bychom neměli v mnoha mravních případech na cestě za vzděláním brát nedostatky nadmíru vážně a shánět se po příliš závažných, odlehlých prostředcích, protože jisté chyby se dají snadno, ba hravě odstranit. Tak můžeme kupříkladu vyvolat vděčnost sami v sobě pouhým zvykem, udržet ji při životě, ba učinit si z ní potřebu.
---
Člověk na člověka působí vším, čeho je schopen svou osobností, mládí ovlivňuje nejsilněji mládí a tady také vznikají ty nejryzejší dojmy. Ty potom oživují svět a nedají mu zemřít morálně ani fyzicky. Já jsem zdědit po tatínkovi jistou poučnou hovornost, po mamince vesele a výrazně zobrazovat všechno, co dovede fantazie vymyslet, pochopit, známé pohádky osvěžit, jiné vymýšlet a vyprávět, ba při vyprávění je vymýšlet.
---
Spor mezi vědou a vírou ještě nebyl na pořadu dne, ale obě slova a představy, jež se s nimi spojovaly, se také příležitostně vyskytovaly a ti, kdož opravdu pohrdali světem, tvrdili, že jedno je stejně nespolehlivé jako druhé. Proto jsem se rád vyslovoval ve prospěch obou, ale nemohl jsem získat souhlas svých přátel. Říkal jsem, že při víře záleží vše na tom, abychom věřili; je zcela lhostejné, čemu věříme. Víra že je velký pocit jistoty pro přítomnost i budoucnost a tato jistota vyvěrá z důvěry v převelikou, přemocnou a neprozkoumatelnou bytost. Vše že záleží na neotřesitelnosti této důvěry, jak si ale tuto bytost představujeme, to záleží na ostatních našich schopnostech, ba na okolnostech, a je zcela lhostejné. Víra že je jakási posvátná nádoba, do níž je ochoten každý z nás podle svých sil obětovat svůj cit, svůj rozum, svou obrazotvornost. S věděním že se to má právě opačně, vůbec nejde o to, že něco vím, ale co víme, jak dobře a kolik toho víme. Proto je možné se o vědění přít, jelikož se dá opravovat, rozšiřovat a omezovat. Vědění začíná u jednotlivosti, je nekonečné a beztvaré a nemůže být nikdy obsáhnuto, nejvýš jen ve snu, a zůstává tedy víře přímo protichůdné.
---
...kdo se ale nedovede vskrytu těšit ze svých přirozených darů, kdo při jejich uplatnění nepřijímá sám svou odměnu, nýbrž teprve na ni čeká a doufá, že jiní uznají to, co vykonal, a příslušně to ocení, ten se nalézá ve zlém postavení, protože je až příliš dobře známo, že lidé rozdělují uznání velmi skoupě, že snižují chválu, ba že ji zaměňují hanou, je-li to jen trochu možné.“