Pohádky ze země draka

09.11.2020

Když byl můj syn malý, brával jsem ho s sebou do lesa, kde jsme s vozíkem sbírali zbytky po těžbě dříví na otop. Večer jsem pak čítal z téhle knihy pohádku o sběrači klestí a připadal si jako ten dávný čínský venkovan.
Jan Vladislav se k čínským pohádkám dostal v době, kdy se zabýval čínskou poezií. Autenticita lidových pohádek ho oslovila: „Fascinovalo mě na nich totéž, co na těch básních psaných před celým tisíciletím: jejich náměty jsou sice v podstatě stejné, všelidské, ale jsou podávány jiným způsobem, málem jako se tam zcela jinak píše, maluje nebo připravují pokrmy. Poznáte to při prvním soustu. Je to zkrátka jiný, pro nás nečekaný, a proto tím poutavější pohled na svět.“
Nebyly to umělé socialistické pohádky, jaké se tehdy hojně objevovaly v četbě pro děti. Vzpomínám na čítankovou krátkou storku Houževnatý Jun-su, o tom, jak se chudý čínský chlapec s obyčejnou hůlkou naučil psát v písku na břehu moře. Vlnky jeho napsané znaky vždycky smazaly a on začínal znova a znova...
Poslední pohádka v knize je starým buddhistickým podobenstvím o neužitečném stromu. Je dodnes jasným poselstvím o tom, jak se chovat k přírodě a také o tom, proč číst pohádky:
„Vždycky se narodil někdo, kdo rád vyprávěl, vždycky se narodil někdo, kdo rád poslouchal. »Ale proč?« zeptal se jednou jednoho pohádkáře jistý moudrý muž, kterému se pohádky nezdály dost učené. »Vždyť to jsou všechno slova bez užitku.«
»Povím ti proč,« odpověděl pohádkář. »Podívej se támhle na ten strom uprostřed skal. O něm také řekneš, že je bez užitku. Ovoce nedává žádné, protože je to borovice. Truhláři se jeho dřevo nehodí, protože je příliš sukovaté a zkroucené od nepohody. Na otop také není, protože roste příliš daleko a vysoko. Ale až jednoho dne půjdeš těmi skalami a budeš unavený a žíznivý a usedneš v jeho stínu, poznáš, že je přece jen k užitku. A s pohádkami je to právě tak.«“
Vladislavovy pohádky jsou psány nedostižnou češtinou. Dopřejte je svým dětem!