Z rebela mnichem

19.11.2024

Moc hezká kniha, pohlazení na duši. Přineslo mi to nový zájem o tibetský buddhismus a jeho kulturu. Rozhodně doporučuji!

22.06.2024

To bylo hodně dobré čtení. Četly jsme to s kamarádkou a moc dobře si to užily. Mnohokrát jsme se zastavovaly a byly vděčné za to, že jsme se narodily tady v Čechách. Hodně jsme uvažovaly samy o sobě a naší vlastní osobní cestě. Zajímala nás jeho cesta - jak se vlastně přihodilo, že se stal mnichem, i když on sám po tom nijak netoužil, zpočátku spíš naopak. Nakonec musím dát za pravdu Oshovi, který připomíná, že každý svatý býval hříšníkem. A tady se to vlastně taky říká na s.267, kde se uvádějí citace z dopisů Nelsona Mandely z vězení své ženě: Nikdy nezapomínej, že svatý je hříšník, který se nikdy nepřestane snažit.

17.03.2024

Na úvod se musím pozastavit nad tím, jak mizerný (rozuměj nepatrný) ohlas u české veřejnosti vyvolávají tematicky podobně zaměřené knihy. Ješe Losal jistě není žádným Puškinem, o to jasněji nám však ukazuje, co se dělo v roce 1959 - zdaleka nejhorším v tibetské historii - s ním samotným, jeho nejbližšími, jakému zoufalství byli lidé "osvobozovaní" čínskou armádou vystaveni a dále - jak tragédie pokračovala v podobě doživotního exilu.
Autor sám sebe popisuje jako nezbedného hocha, který rané dětství prožil v poklidné tibetské vesnici, či spíše jakémsi klanovém společenství, kde neexistovaly úřady, školy, policejní stanice, silnice, západní technika, nemocnice aj. - přesto však "míra štěstí" (jak ji dnes měří Bhútánci) dosahovala závratných výšin.
Během dospívání byl poslán jako pomocník do kláštera, kde se měl stát "představeným" jeho starší bratr Akong, na nějž částečně žárlil, částečně jej obdivoval, jejich vztah byl však spíše formální - i kvůli značnému věkovému rozdílu. Nepobyl tam ovšem dlouho - Mao Ce Tung si již dlouho brousil zuby na opanování celého Tibetu, kam sice již v roce 1950 poslal armádu (1951 byla delegace Tibeťanů - která k tomu ani neměla oprávnění - donucena signovat tzv. 17 Point Agreement - dokument o připojení k Číně), pevnou rukou nad ním ale ještě nevládl. To se změnilo v průběhu března 1959, kdy (dnes již víme, že bylo vše vyprovokováno a takřka připraveno Čínou), kdy došlo k velkému povstání - zejména z obavy z možného únosu či dokonce vraždy Dalajlámy (v té době 24letého). ČLR zareagovala brutálně - odbojáře a několik tisíc civilistů okamžitě zmasakrovala, některé kláštery vybombardovala, mnichy ve velkém popravovala - soustředila se zejména na lamy (ušetřeny nebyly ani ženské kláštery - pozn. ženy tehdy titulu lama dosáhnout nemohly). Dále do oblasti začala dopravovat desetitisíce etnických Číňanů (dnes je původní obyvatelstvo již v menšině). Akong a jeho přítel Trungpa (ale i mladý Ješe Losal) se ocitli ve smrtelném nebezpečí a rozhodli se pro okamžitý útěk ze země - slovo útěk však ani zdaleka nevystihuje to, čím si museli projít. Putovali totiž stovky kilometrů, museli překonat mimojiné Brahmaputru nebo průsmyky v Himálajích - časem se připojili k ostatním a vytvořili přibližně dvěstěčlennou skupinu - byli ale vyzrazeni, takřka těsně před koncem pouti si na ně Číňané počíhali a koho nezastřelili, toho zatkli - uniklo pouhých 13 šťastných, mezi nimi i Akong, Trungpa a Ješe Losal.
Podobnou pouť absolvovalo možná až 60 000 Tibeťanů - veselý konec ale mnohé z nich nečekal - nejenže přišli o vlast, o řadu blízkých, ale Indie, která se jim rozhodla nabídnout azyl, na příliv uprchlíků nebyla připravena, podmínky v jejích táborech se daly označit za katastrofální, řádily tu epidemie (úplavice, cholera aj.), na nízkou nadmořskou výšku a subtropické klima navíc lidé z náhorních plošin nebyli zvyklí a umírali po stovkách. Časem se situace zlepšila, což je nutno přičíst na konto bojovnice za lidská práva paní Bedi (matky známého herce Kabira Bediho, představitele Sandokana), se kterou se seznámil společensky schopný Trungpa - Bedi v něm spatřovala snad dokonce premiéra tibetské exilové vlády. Akongovi a Trungpovi se povedlo po nějaké době opustit Indii a usadit se ve Skotsku, kde vybudovali (zejména prvně jmenovaný) významné buddhistické centrum, časem se z něj stalo nejvýznamnější místo setkávání buddhistů na západní polokouli.
Ješe Losal se ještě několik let potloukal po Indii, nebyl schopen nalézt žádný pevný bod, mladý, neklidný, frustrovaný - nakonec sice nalezl smysl v tlumočení z angličtiny do tibetštiny v uprchlických centrech, nicméně cestu jeho života mu pomohl najít až druhá nejvýše postavená postava tibetských buddhistů - "Jeho svatost Karmapa", který z vrtošivého hocha učinil prakticky svého tajemníka. Přesto ani zde Losal nevydržel dlouho a nakonec odešel za svým bratrem a věčným podporovatelem do Skotska.
Ve Velké Británii ale více než kde jinde propadl nezřízenému způsobu života - Akongem si nechal kupovat drahá auta a motorky (na kterých jezdil bez řidičského průkazu), způsoboval jeden problém za druhým (včetně dopravní nehody) - Trungpa se ale zpronevěřil svému poslání také a propadl "free kultuře" ještě více - oddával se nevázaným sexuálním radovánkám, kterým se rozhodně nevyhýbal ani po setkání se svou budoucí manželkou - mladičkou Skotkou (tu dokonce nutil, aby navazovala sexuální styky s "klienty", kteří přicházeli na buddhistické seance, které řídil) - a bylo nad slunce jasné, že žádným premiérem se nikdy nestane.
Přihodilo se však něco nečekaného - deus-ex-machina v podobě vzdáleného, přesto stále přítomného "Jeho svatosti Karmapy" opět zasáhl do života "divočáka" Losala - pomocnou ruku mu nabídl z USA, kde plánoval vybudovat velké buddhistické centrum - a navzdory všem očekáváním tuto záležitost vložil do rukou autorovi této knihy. Ten o sobě sám tvrdí, že až do svých 37 let nebyl schopen najít klid, nevěděl si rady sám se sebou - a nebýt jeho podporovatelů, možná by ani nepřežil...
Centrum se mu povedlo vybudovat, několikrát se v USA ještě setkal s Trungpou (který se tam nakonec usadil - zemřel nicméně předčasně ve 47 letech), nakonec se rozhodl pro naprosto radikální krok, a to strávit několik let v tzv. klauzuře - malém uzavřeném prostoru - v podobě drobné chatky - kde by se věnoval hlubokým duchovním meditacím, jakémusi "znovunalezení sebe sama", povznesení svého ducha - to se mu povedlo - a od té doby se z něj stává jiný člověk. Karmapa mezitím zemřel, Akong stárnul a potřeboval ve Skotsku pomocnou ruku - Losal se vrátil do Buddhistického centra za bratrem a z jeho pravé ruky se vypracoval prakticky v ředitele celého spolku. Akong se o několik let později (již v pokročilém věku) rozhodl pro cestu do Tibetu, respektive Číny - a ta se mu stala osudnou - on, jeho asistent a řidič byli všichni zavražděni ve městě Čengdu, a to za okolností, které nikdy nebyly spolehlivě objasněny - údajně se jednalo o vraždu ze msty...

29.09.2021

(SPOILER) Moc mě to mrzí, ale tahle kniha pro mě byla velkým zklamáním. Čekal jsem příběh napraveného rebela, který "uslyšel volání" a stal se vzorem ctností. Příběh byl asi podle mých očekávání zamýšlen, ale výsledek se nevydařil. Na začátku se dozvíme o autorově dětství, kdy se projevoval jako živější dítě, a pak byl vybrán pro mnišské učení, což se mu vůbec nezamlouvalo. Následuje část věnovaná vyhnanství a utíkání před čínskými pronásledovateli, ale je to napsané tak špatně a bez emocí, že to s posluchačem vůbec nic nedělá. Slibované "rebelství" se projeví až v době, kdy se autor dostává do západního světa, kde střídá auta, ženy, nálady a holduje alkoholu. Opět je to napsáno skoro faktograficky, takže to působí jak číst telefonní seznam. V závěrečné třetině Lama Joše konečně příjme svůj úděl a podílí se na budování buddhistických center v západních zemích. Text je okořeněn popisem obřadů, které bohužel laikovi příliš neřeknou. Celkově opravdu velké zklamání, jak po příběhové, tak i literární stránce.