Z rodinné korespondence Josefa Švejcara

06.06.2021

Zajímavý náhled do rodinného a pracovního života našeho předního pediatra prostřednictvím dopisů, které spolu s manželkou posílali svému synovi, lékaři žíjícímu v Německu. Myslím, že obsah některých dopisů byl až příliš osobní a udivuje mne, že byl zveřejněn (zejména detailní popisy zdravotních potíží paní Běly), dotyčné by asi nebylo milé, že po letech toto budou číst cizí lidé. Ze všech dopisů je patrný krásný vztah a vzájemná láska všech členů Švejcarovy rodiny, příkladem je dojemné vyznání a přání otce k synovým padesátinám.
Sbírka dopisů je také zajímavým svědectvím života v šedesátých a sedmdesátých letech, např. mne zaujalo líčení výhod tehdy nově otevřeného metra: " To metro je mnohem výhodnější. Nastupuji na ně tam na rohu Pavlova nám. a Jugoslávské. Všemi vchody se vchází do dvorany prvního poschodí s prodejnami a odtud po eskalátorech (schody nejsou, protože je hloubka 60 m) dolů k metru. Jsou to velké vozy, velmi elegantní a pohodlné, sovětské výroby, dráha je širokorozchodná jako moskevská. Vše je velmi vkusné, výborně vybavené. Za 7 min. vystupuji na skvělém nádraží na Kačerově, velká skleněná budova opět s eskalátory, kde ze 3 peronů odjíždí každé 2 minuty autobus."
Ze všech dopisů mne nejvíce zaujala tato moudrá slova otce adresovaná synovi: ".... jsem rád, že dnes můžeš míti vědomí úspěšnosti své cesty životní, na kterou jsi se dostal, i když snad jsi ji tak zcela nevybral. Ale co si člověk tak plně vybírá v životě? Jeho životní cesta je výslednicí toho, co chce, a toho, co ho postrkuje a co se mu umožňuje. Myslím, že je velice důležité, jestliže ta výslednice mu poskytuje plnou životní náplň a stálý výhled dalšího vývoje."
Tato knížečka dopisů se mi dostala do ruky náhodou (hledala jsem zrovna něco malého formátu do kabelky na čtení při dojíždění) a mohu říci, že stála za přečtení.