Za námi Moskva
Alexandr Alfredovič Bek
Kniha popisuje výcvik nových vojáků a jejich první nasazení při obraně Moskvy.Pokračuje pak jejich dalším nasazením v protiofenzivě 8.prosince.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1956 , Naše vojskoOriginální název:
Волоколамское шоссе, 1945
více info...
Přidat komentář
16.02.2012
Když si odmyslíme ideologický patos (kterého je dost), tak to není tak úplně špatná kniha. Pro milovníky vojenství a trošku bulvárnější historie je to celkem slušné počtení. Četl jsem to, protože jsem zrovna nic jiného neměl. ale ani toho nelituji. Docela mě to bavilo.
1
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Velká vlastenecká válka bitva o Moskvu (1941-1942)
Autorovy další knížky
1946 | Za námi Moskva |
1988 | Nová kariéra |
1963 | Několik dní |
1951 | V první boj |
1989 | Kolízia |
Hlavním hrdinou knihy je mladý (28 let) nadporučík Rudé armády Baurdžan Momiš-Uli, Kazach z Alma Aty, který velí jednomu z praporů (cca 700 vojáků) generála Panfilova. Na žádost jednoho novináře vypráví o tom, jak bránili v říjnu 1941 volokolamskou silnici (přístupová cesta k Moskvě) před německou ofenzívou. Vzpomíná, jak své vojáky poprvé uviděl v červenci ještě jako civily, jak probíhal výcvik a jejich první nasazení. Je prototypem hrdinného velitele, který věří svému veliteli a Stalinovi a neváhá položit život za vlast a stranu. Bez milosti nechá zastřelit vojáka, který si prostřelil ruku. Druhého, který začal prchat před nepřítelem, vyžene, dokud svou hanbu nenapraví zabitím německé hlídky. Posiluje vojáky během ostřelování návštěvami v zákopech, na svém koni objíždí prapor a rozdává instrukce. Jediné pochybnosti a nejistotu zažívá, když je jeho prapor obklíčen a on kvůli ztracenému spojení s velitelstvím neví, jestli se má probít z obklíčení nebo stále bránit pozici. Když mu spojka přinese rozkaz, probije se i za cenu ztrát z obklíčení a jde si pro pochvalu k Panfilovi.
"Jistě jste nejednou slyšeli o masovém hrdinství Rudé armády. To je fakt, to jsou svatá slova. Ale vězte, že není hromadného hrdinství, není-li vůdce, není-li toho, kdo vstane a jde první. Není to lehké zvednout se k útoku a nikdo se také nezvedne, není-li tohoto prvního, nezvedne-li se jeden, který vyrazí první, který vede, strhuje za sebou ostatní. Burnašev se zvedl. A nyní vztyčen, soustředěn na útok, ke kterému strhával své mužstvo, plnil rozkaz - nejen můj rozkaz- rozkaz diktovaný vlastí. Burnašev houkl ze všech sil:"Za vlast! Za Stalina!"
Často jsem čítával novinářské popsání útoků. Zpravidla bylo líčeno, že lidé jdou do útoku s tímto voláním. Na papíře mi to skoro vždy připadalo nějak příliš lehké a byl jsem přesvědčen, že až půjdeme do útoku my, až dojde na nás vyrazit ke zteči, že to bude docela jiné. A vidíte, v tento veliký a hrozný moment Burnašev, přetrhnuv tisícerá pouta, která drží v palbě člověka u země, vstal a vykřikl právě to:"Za vlast! Za Stalina! Urá-á-á!" (str.182)