Za sklem
Robert Merle
https://www.databazeknih.cz/img/books/87_/87788/bmid_za-sklem-0xu-87788.jpg
4
74
74
Jakožto profesor angličtiny na nanterské univerzitě rekonstruoval (tento výraz je třeba brát co nejdoslovněji) Robert Merle jeden březnový den v životě tamnějších studentů a profesorů, den pro většinu z nich zcela „normální“ v jejich citových vztazích a zcela „výjimečný“ jako počátek studentského hnutí proti mocenským autoritám, jež vyvrcholilo v květnových bouřích roku 1968. Tato dvojí rovina textu, soukromá a společenská, osobní a historická, je v osudech postav románu nerozlišená a čtenář jen uhaduje a tuší jejich příští průběh a jejich možné spojení a vyvrcholení v osudu kolektivním. Merle však nechtěl napsat jen úvod a příští drama zamlčet: to je obsaženo svým půdorysem už v popsaném dni jako rozpory společenské, osobní touhy a zábrany, drobná denní vítězství a prohry, upřímnosti a falše, naděje a zklamání. Čtenář tak dostává do rukou obraz mladých lidí, francouzských vysokoškoláků, co do přesvědčivosti a jadrnosti zcela výjimečný. A zároveň s ním i kritiku školského systému a analýzu levičáckého radikalismu, politické nezralosti a iluzí, které mají průkaznost sociologické analýzy a hlavně na výsost dramatický a přitažlivý děj živený autorovým citem pro psychologii mladých lidí a pochopením pro jejich slabosti a iluze i oceněním jejich pravd.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1981 , SvobodaOriginální název:
Derrière la vitre, 1970
více info...
Přidat komentář
Kde je optimismus mládí? Asi ho těžko hledat v depresivním prostředí novostavby university, kde se sice pohybují tisíce osob, ale každý je v jádru sám. Snad se tam kromě příznivců různě ideologicky zaměřených skupinek a nespokojených asistentů vyskytovali studenti a pedagogové, které zvolené obory zajímaly, a studiu se opravdu věnovali.
Mám ráda knihy Roberta Merleho, chystám se přelouskat jeho dědictví otců. Tak mě přece nerozhodí taková malá, útlá knížka. I když jsou se pokoušela několikrát začíst, tak nic. Nějak jsem se nutila, vždyť určitě na přísti stránce se to otočí, bude zvrat, nebo něco. Přeci tak jsem u Merleho zvyklá. A nic, jen se povídalo a diskutovalo, a nějak mi chyběl děj.
Tak snad ta sága to spraví.
Politologicko-psychologická "čítanka" o zdrojích tzv. studentských revolucí, nejen v r. 1968 ve Francii, ale i v tomtéž roce či v r. 1989 v Československu. O skutečných hlubinných motivacích, o tápáních a černobílém vidění. Snad nikdo jiný než Merle to neumí takto popsat. Kniha vydá za tisíce politologických studií a na rozdíl od nich se i dobře čte. Jako zřejmě každý, i já tam našel sebe; naštěstí v sedmdesáti se už nemusím stydět, jen se shovívavě usmívat.
Tato kniha se týká studentského hnutí roku 1968 na univerzitě v pařížské čtvrti Nanterre, ale myslím, že je to spíše studie o mladých lidech obecně. Ukazuje, že mladí už chtějí život měnit, ale zatím ho vnímají "za univerzitním sklem". Merle citlivě a jako inteligentní spisovatel zobrazil intelektuální tápání mladých lidí. Ukázal pestrou mozaiku názorů na politiku, filosofii, kde mladí hledají sami sebe. Mají pochybnosti o sobě, o svém vztahu k opačnému pohlaví, k rodičům, ke konzumní společnosti. I když kniha vlastně nemá děj, přeci je úžasná v tom, jak vidí mladého člověka nadčasově, pravdivě.
Citát: "Studentský život se mi oškliví... Co tu v Nanterre vlastně dělám? Nic. Čekám, až mi začne život."
Byla to má první kniha, kterou jsem od autora četla a docela mi to dalo zabrat. Sice zajímavé téma, ale pro mě zpracované poněkud těžkopádně. Přesto jsem zvědavá na jeho další díla.
Knihu jsem četla snad před patnácti lety, ale přiznám se, že toto téma mě od mého oblíbeného autora moc nenadchlo.
Merle v tomto příběhu zaujal pozici spisovatele-historika, který chce zachytit povahu jednoho „revolučního dne“.
On sám o tomto příběhu píše: „ ... snažil jsem se jenom zůstat věrný svým pocitům vůči nanterrské skutečnosti a o těch se dá povědět jedině to, že byly smíšené, spojoval se v nich souhlas s odporem a nesouhlas se shovívavostí. … Osobně bych býval raději událostem, jichž jsem byl svědkem, poskytl ovšem jasnější odpověď. Na druhé straně však nevím, proč – z jakého oficiálního důvodu – bych měl předstírat, že mám jasné stanovisko, když to není pravda.“
Souhlasím s komentářem "eraserhead" níže - a ano, příběh mě zaujal, jak formou tak obsahem děje.
„Dělníci jsou ostatně teď pár metrů ode mne, přemýšlím o nich, ale popravdě řečeno se na ně vůbec nedívám. Davida zaplavil pocit viny ... Za sklem univerzity pozoruje, jak v jejím okolí dělníci kladou asfalt. Pak se dokonce odhodlá s jedním promluvit:
David ukázal prstem na asfalt.
– Je to dřina?
– Normál. Hlavně je to špinavé.
– Proč ty rukavice?
– Kvůli rakovině.
Abdelaziz se usmál.
– Ale pořád s asfaltem nedělám. Jsem lešenář.
– Lešenář?
– Stavím bednění na beton.
– Jsi tesař?
– Bednění není ze dřeva, ale z kovu.
– Bednění z kovu?
– Vždycky taky ne. Ze dřeva pro drsné plochy, z kovu pro hladké.
Abdelaziz se vesele rozesmál.
– Vůbec nic o tom nevíš!
David zakroutil hlavou. To je pravda, vůbec nic o tom neví. O myšlenkách ano. O těch, které našel v knihách. Ale o věcech neví nic.
– Co studuješ? zeptal se Abdelaziz.
– Sociologii.
– Sociologii? opakoval Abdelaziz ztěžka.
– Studuji společnost.
Abdelazizovy živé oči zajiskřily.
– A co potom? řekl dobře naložený. Studuješ společnost, a až ji prostuduješ, tak ji změníš?
– Doufám.
Abdelaziz se rozesmál. David ho objal pohledem, byl uchvácen radostí a energií, které z něho vyzařovaly. Alžířané obvykle mívají hrozně smutné oči.
– Jsi aktivista? zeptal se David.
Abdelaziz svraštil obočí a David dodal:
– Myslím politicky.
– To víš, odpověděl Abdelaziz a pokrčil rameny, aktivista! Když tu člověk není doma.
A pokračoval:
– Na každý pád pro mne existují věci důležitější.
– A co to je, ty důležitější věci? zeptal se David. Tak ho to překvapilo, že se mu z hlasu vytratila barva.“
Bohužel jsem nedočetla, nebavilo mě to. Koukám na komentář Jossie, tak já to zkusím někdy znovu..
Tahle útlá kniha mi dala zabrat, začínala jsem to číst několikrát s tím, že je to kruci můj oblíbený spisovatel, tak to musím přece přečíst. A jednoho dne se to zlomilo a přečetla jsem to jedním dechem.
Merle ve svých knihách několikrát přistoupil k tzv. beletristickému výkladu jistých historických událostí (např. Útok na kasárna, historická sága o Petru ze Sioraku, Mým řemeslem je smrt apod.) a ač k nim Za sklem patří, přesto z nich trochu nějak vybočuje, respektive dalo by se říci, že je z nich jaksi nejvěrnější svému historickému předobrazu. Což ale může zároveň způsobit, že neberou-li vás zrovna částečně mladicky naivní a idealistické intelektuálské debaty mladých rebelujících a celým světem ublížených (a to nemyslím nijak kriticky, ono to tak prostě mnohdy je a i ta kniha s tím výborně operuje) studentů, kteří kromě sexu přemýšlí nad tím, jak se na všechno vykašlou a půjdou do továrny, protože jim dochází, jak celý ten systém, v němž fungují obyčejné pracující jen a pouze vykořisťuje a stojí na jejich bedrech, tak vás to asi bavit nebude. Ale na druhou stranu, i když s nimi třeba nemusíte souhlasit (a škála názorových proudů je, i když se to z běžného pohledu nemusí zdát, opravdu velká - trockisti, bolševici, anarchisté) náhled od brzkých ranních hodin až po pozdní hoční hodiny do jednoho "ne"normálního dne mladých francouzských studentů a studentek vás může i tak zaujmout formou i obsahem děje.
Docela zajímavý pohled na dění při revolučním hnutí francouzských studentů v roce 1968. Je to již dávno, co jsem ji četl a jednotlivé postavy se mi ztrácí v mlhách, ale vím, že jsem ji četl s chutí.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | Mé dobré město Paříž |
Stále aktuální, stále až znepokojivé množství podobností s fungováním univerzit dnes... Kniha pro mě zajímavá především z toho "všedního" lidského hlediska a života na VŠ, politické pozadí už méně.