Žabí zámek
Jostein Gaarder
Žabí zámek napsal Jostein Gaarder v roce 1988 a byl druhou knihou pro děti tohoto autora. V českém jazyce vychází poprvé v překladu Jarky Vrbové. Již v této knížce však nalezneme předzvěst jeho budoucích knih jako Tajemství karet a slavný Sofiin svět. Pohádkové dobrodružství malého Štěpána, které malý chlapec prožije ve snu, je komornější. Vyrovnává se s prvním setkáním se smrtí v rodině, ztrátou milovaného dědečka a prvním uvědoměním vlastní identity, odpovědnosti v životě a potvrzením důležitých hodnot. Malý i velký čtenář je zde pohádkou nenápadně posouván k přemýšlení způsobem, který je typický pro tohoto norského spisovatele a filosofa. Příběh doprovodil kongeniálně František Skála jr. svými nápaditými kolážemi s ilustracemi. Je na první pohled patrné, že výtvarníka příběh zaujal, a vznikla tak dárková knížka, která osloví malé i velké.... celý text
Literatura světová Novely Pro děti a mládež
Vydáno: 2008 , Knižní klubOriginální název:
Froskeslottet, 1988
více info...
Přidat komentář
Pokus jak seznámit děti s problematikou smrti. Je ale velkou otázkou jak staré děti. Pohádkový příběh by skutečně mohl ukázat na věk 8 let, ale dle mého názoru takto starým dětem tato kniha nic neřekne. Říci může snad až někdy v prepubertálním věku, to už ale současní čtenáři čtou spíše Harryho Pottera. Takže to nakonec bude číst spíše někdo pozdně dospělý, který při tom bude vzpomínat na dětství, přestože v dětství by asi tuto knihu nečetl. To se to krásně motá, že?
Fakt si neumím představit, že bych tohle četla jako malé škvrně. Asi bych to tak trochu nevytrávila. A když to čtu jako velké škvrně, připadá mi to po slohové stránce neskutečně chudé. I na dětskou literaturu. Samotný příběh se mi líbil. Všechny ty metafory, skryté významy... ale přes ten styl psaní se mi prokousávalo velice tězko. Přesto jsme si tu knihu svým způsobem užila, ale asi mi od Gaardera sedl víc Sofiin svět. Avšak ilustrovaná je kniha nádherně, to zas musím uznat.
Gaardera mám ráda a těšila jsem se, co bude tady.
Jenže mám rozporuplné pocity. Jednodušší styl, kterým knížka začíná, mi připomíná práce žáků v hodinách slohu. Ale možná to tu tak má být, neboť to celé přeci vypráví kluk Štěpán.
Že nejde jen o jeden veliký sen, ale opravdu také o dědečka, o tom se otevřeně mluví až někde v polovině knížky.
Jako nejdůležitější jsem vnímala kapitolu Soudní stolice. Odtud to pro mne začalo být čtivější i po stránce slohové, napínavější po stránce dějové a víc uspokojující po stránce duchovní. Při četbě jsem se od tohoto místa hodně rychle ztotožnila se Štěpánem a prožívala příběh i jeho pocity a myšlenky jako on. Vůbec si však neumím představit, že bych z celého příběhu vytěžila stejně, ať už bych ji četla jako dítě sama nebo s nějakou svou moudrou maminkou či tetou nebo babičkou (které ten dědeček přeci umřel!).
Najdou se tu slovní hříčky, některé mi připadaly hezké, některé trochu krkolomné.
Vychutnala jsem si Skálovy ilustrace.
Už pro mne není tak podivné, že se i v takovýchto knížkách ocitnou chyby, i když ta na 3. řádku na s. 55 je opravdu legrační, když se do slova prsy vloudilo písmenko t.
Celkově musím říci, že jsem z téhle Gaarderovy knížky rozpačitá. Nenacházím tu jeho obvyklý styl - připadá mi, jako by kulhal za všemi jeho jinými knížkami. Skoro mám chuť říci, že se mi to zkrátka nelíbilo. Ale protože to nechci tak úplně vzdát, hledám nějaké věci, které by můj pohled zjemnily. Napadá mě, že příběh kromě prozrazeného tajemství o tom, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, také ukazuje způsob, jak se v životě postavit nepříjemnostem vůbec. Máme to i v úslovích - postavit se čelem, dívat se z očí do očí, pevný pohled - a je to dobré i proto, že to lze provést dokonce i tehdy, když se uvnitř trochu bojíme.
Jako důležitý citát bych vybrala větu: Čte nejen všechny dopisy, ale i myšlenky, protože právě v myšlenkách je původ všeho špatného a zlého.
A nejtrefnější je, když královna přiměje maršálka, aby přečetl své vlastní myšlenky.
(Což mi připadá jako dost důležitá psychohygiena - věnovat pozornost vlastním myšlenkám. Ale to už jdu za text.)
Je jisté, že všechno to děti budou vnímat jinak než já. Rozhodně však sdílím názor zde už uvedený, že bude patrně hodně záležet na tom, s jak založeným dospělým bude dítě tuhle knihu číst. A to si budu moci brzy ověřit, protože v rodině mých přátel nedávno zemřel dědeček a vnukova maminka chce tuto knihu se synem číst.
Pokud bych bral Žabí zámek "jen tak", byl bych nadšen. Alenkovitější než Alenka, velmi silný snový zážitek, ty snové přechody jsou naprosto trefné (trefnější už jen snad jen sám Sandman), vynikající ztvárnění dětských strachů a pocitů (strachu z trestu silnějším než podstoupení trestu samotného, společenská bezradnost, stres z nesrozumitelnosti, atd.), nechybí ani vynikající doslova katarze a ani tady mně nevadilo to, co by mnozí nazvali pedagogickým až moralizujícím přístupem...
...bohužel, Žabí zámek je očividně kniha dětská. A ačkoliv je v určitých pasážích naprosto trefná a závěr je zcela explicitní a přínosný, tak absurdita a symbolická náročnost některých obrazů mně připadá pro dětského čtenáře naprosto nestravitelná (a dovedu si představit, že pro citlivější v některých pasážích možná až nezamýšleně hororová). Snad tedy kniha dětská s nutným dospělým čtenářským průvodcem....?
Škoda. Ilustrace geniální, grafické stránka i překlad na jedničku, je to rozhodně netuctová výjimečná kniha, jen zamrzí určitá rozkročenost mezi dětským a dospělým čtenářem, která mně (na rozdíl třeba od Anny nebo Dívky s pomeranči) do svého vlastního poselství a věku těch, kterým je určeno, prostě nezapadá...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2002 | Sofiin svět |
2004 | Dívka s pomeranči |
2002 | Kouzelný kalendář |
1999 | Jako v zrcadle, jen v hádance |
2017 | Loutkář |
Knížka nám ležela delší dobu, snad desítku let v (dětské) knihovně, než jsem po ní jedné bezesné noci sáhl. A vlastně to nebylo ani kvůli Gaarderovi, jako spíše byly podnětem ilustrace Františka Skály, na které jsem se chtěl podívat a které jsou opravdu úžasné, hravé, prostě Skálovy. Vlastní Gaarderovo snové vyprávění mě bavilo a zároveň trochu děsilo, asi právě svou snovostí, nevyzpytatelnou a nepředvídatelnou snovou "logikou", v níž docházelo k nevysvětlitelným obratům a změnám významů, prostě jako ve snu. A chvíli mi trvalo, než jsem se dostal k jádru, asi, k tématu smrti. Ocenil jsem přitom způsob, jakým je podáno, ne tak manipulativně jako v pozdějších Gaarderových knihách. Nejvíce mě však zaujaly naťuknuté úvahy o vztahu fantazie a reality. Také, podobně jako autoři předchozích komentářů, si nejsem jist, jak by se ke knížce postavili dětští čtenáři. Pokusím se to někomu podstrčit...