Zádumčivé plameny

28.02.2021

Kouzelná sbírka, už to není ten hravý DADAArp, i surrealismus poněkud ustoupil lehké skepsi. Po WWII, Stalinovi, Hirošimě a dalších vymoženostech první půle XX. století není divu.
A tak si Arp, se zádumčivostí hodnou velkého umělce, přinesl sirky a škrtl. Výsledkem naštěstí nebyla ohořelá třídní kniha, ale tahle útlá a krásná sbírka.
Kdo hledá, co nás spasí, co ještě může lidstvo zachránit, může spolu s Arpem začít vzývat anděly. Je to uklidňující.

Snivci si vyprávějí
o jakémsi děťátku jménem Růženka
které si hraje s kuličkou
o velikosti zeměkoule.

Smíme prosit o jeden jediný zázrak?
Nemohl by nějaký zbloudilý anděl
nám trošku přispěchat na pomoc?
Ani by to nemusel být žádný
z těch úplně velkých.
Co by to bylo za hlasitý otřes
během vítězného tažení pokroku
kdyby se náhle veleroboti
spolu se svými dětinskými
velepokrokovými velemašinami
zřítili do bezedné latrýny!

21.08.2019

„Ví ještě někdo
kde je nahoře a kde dole?
Ví ještě někdo
co je jasné a co tmavé?
Stále vzácnější jsou snivci
Stále vzácnější je den a noc.
Hýčkejte fialkový záhon
pod baldachýnem oblak.
Následujte hvězdy v nitru
jádra posvátných nocí
a jejich bezhlesé snové písně.

Jak by se nám
hodila křídla
zádumčivé plameny.
Jak by nám však byla vítána
nebesa jako perutě.“

Vůbec jsem nevěděl, že Hans Arp píše nějakou poezii, měl jsem o něm (velmi matnou) povědomost jako o výtvarném umělci. Pokud bych někde viděl jeho jméno na obálce knihy, asi bych si myslel, že se jedná o sbírku ilustrací nebo eseje o výtvarnu a nechal ji ležet. Jenže já ji v naší palmovecké knihbudce ležet nemohl nechat, protože tam byla opuštěná jediná – a to se prostě nedělá. :-) A když už jsem ji otevřel, tak jsem se do ní začetl ... a málem ji tam na místě přečetl celou! Tak mě básně Hanse Arpa uchvátily! Arp totiž nepíše žádné rozverné dada veršíky, jeho verše jsou svědectvím o rozjitřené duši, která s utrpením sleduje svět kolem sebe a nemůže než křičet bolestí nad tím, co vidí, nad úpadkem duchovních hodnot a vyprázdněnosti životů. A je v tom působivý, intenzivní, skoro jako prorok Jeremiáš: v jednu chvíli spílá světu, o chvíli později vyčítá andělům nečinnost, pak zase vzývá vyšší síly k zásahu...
Arpovo bědování se ale dá číst i jako zpráva o boji uvnitř člověka, o konfliktu dobra a zla v nás. Já jsem měl rozhodně tendence ho takhle vnímat, snad i proto, že jsem se zrovna nacházel ve stavu roztrpčení nad tím, jací my lidé dokážeme být, jak si svůj horizont zaplňujeme sebou, jakou máme necitlivost k druhým, jak jsme lhostejní k pravdě, jak nepěstujeme svoje duše. „Chcete uzemnit zemi a uhasit veškeré hvězdy? Proč se chcete stát nelidskými lidmi?“ chtělo by se volat společně s Hansem Arpem.
Naštěstí nás Arp neutopí v zoufalství, naopak – opakovaně náš zrak obrací k silám, pro které je náprava našeho stavu brnkačka, které jedním dotekem vše uzdravují a hojí.

„Černých hvězd
v nitru člověka
přibývá.
Kdyby opět andělé
dorazili na zemi
černé hvězdy
by zanikly
rázem.“