Zádušní básně za Pavla Buksu
Viola Fischerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/442414/bmid_zadusni-basne-za-pavla-buksu-1ms-442414.jpg
4
18
18
Sbírka veršů významné české básnířky připomíná osobní diář, jehož záznamy se obírají smrtí jako nezbytným břemenem. Tímto způsobem se autorka elegickou formou vyrovnává s tragickým, dobrovolným odchodem svého manžela. Viola Fischerová v této sbírce reaguje na sebevraždu svého muže. Vzpomíná na jejich společné šestnáctileté soužití a vede s manželem neustálý dialog. Poezie je plná hořkosti a stesku, bolestných vzpomínek a pocitů samoty, v nichž "v kuchyni u okna / na židli / sedává prázdno se svislými rameny / a pije a civí." Z básní vyzařuje především žal a hluboký smutek nad jedním lidským osudem, přece však nesou alespoň zlomek víry a naděje. Především v těch chvílích, kdy autorka zdůrazňuje určitou nostalgii spojenou s autentickou sílou milostného prožitku. V okamžicích, kdy básnířka bytostně cítí, že se do ní "lehounce prosvítila / zdálky ke mně tma," zároveň dospěje k poznání, v němž "protáhla se pohnula / láska / schoulená jako dítě v břiše." Skladba, zkomponovaná v sevřeném tvaru, působí i jako osobitá filozofická reflexe, zamýšlející se nad samotným faktem lidské existence.... celý text
Přidat komentář
Pavlův sen z 29. června 1984
Potkal jsi spirálovou ženu. Byla to žena, kterou jsi už odeždy miloval, ale nikdy neměl. Nezůstala u tebe, slíbila ti však, že se vrátí.
Musel jsi do práce. V Bartolomějské, v kanceláři, k tobě přiběhla malá copatá holka a brečela: "Zachraň mě, jdou po mně."
Nemohl jsi jí pomoct, nemohl jsi pro ni nic udělat. Byl jsi jen obyčejný policajt bez jakékoliv moci.
Vzlykala: "Já jsem spirálová žena." Věděl jsi, že je to ona, poznával jsi ji. Ale byla teď tak ošklivá s těmi culíky přes uši a uřvanou tváří.
V chodbě dupaly kroky už docela blízko. Držela se tě a prosila: "Ale mně jde o krk."
"Kdybys věděla, ta úzkost . . . ta úzkost a lítost . . . a ta naprostá bezmocnost" mumlal jsi mi do klína a zbývaly ti dvě a půl hodiny žití.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Co vyprávěla Dlouhá chvíle |
| 2009 | Domek na vinici |
| 1995 | Babí hodina |
| 2007 | Písečné dítě |
| 2002 |  Matečná samota |
„Tady je horko neděle poledne a žár
češu ti nad čelem
kamení
Není vina Je zapříčinění
Pláču
Zapříčinění tě má
jak prsten prst
A já jsem kolem
kolem a kolem
Donekonečna“
Těžko si tu situaci představit. Ten šok, který musí přijít, když do života nečekaně vstoupí dobrovolná smrt partnera. Viola Fisherová o tom také dokázala psát až se značným zpožděním, po téměř deseti letech, dokonce pár let poté, co ovdověla podruhé. Navázala tím přerušenou básnickou nit, pauza trvala skoro 40 let!
Ale na dobré věci je dobré si počkat a tahle drobná sbírka takovou dobrou věcí je. Snad to psaní pomohlo paní Fisherové v procesu vyrovnávání se s nevyrovnatelným.
„V noci mi bývá líto
té ulice
Není v ní jediné okno
o němž chci vědět
kdo za ním bdí“
Pro mě byla tahle sbírka každopádně velkou literární radostí, cítil jsem zvláštní něhu v těch všech drobných naznačeních, detailech i otevřených výpovědích. Našlapoval jsem prostorem básní velmi opatrně, se zatajeným dechem. Mimořádný zážitek.
„Nemohu k tobě
nejsi tu
Nejsi tu mrtvý
ani živý
To v kuchyni u okna
na židli
sedává prázdno se svislými rameny
a pije a civí“