Záhada zámku Cloomberu

24.09.2021

Tajemství zámku Cloomberu lze označit za napínavou metafyzickou - slátaninu. Zmíním, že tento román Doyle napsal pouhý rok po sepsání svého prvního příběhu Sherlocka Holmese, tedy Studie v šarlatové; tehdy už za sebou ale měl řadu jiných románů, které jsem já ale zatím nečetl. "Okultní román" Tajemství zámku Cloomberu se přes svou vysokou blábolovitost ovšem velice dobře čte. Doyle zčásti román skládá z výpovědí účastníků příběhu, čímž mu dodává živost různých úhlů pohledu, to ale není podstatné. Vypravěč, student práv John Forthergill West, líčí tajuplné události související s dávnou "mystickou kletbou" (nenapadá mě pro tu bizarnost teď lepší pojmenování) hned od počátku jako "případ", který se cítí být povinen pro jeho závažnost zaznamenat co nejvěcněji a nejvěrněji. Události se odvíjí do chvíle, kdy se West s otcem a svou sestrou nenadále stěhují do náhle opuštěného domu na panství Branksome. Do jejich sousedství na domněle neobývaný zámek Cloomber (kde se jako první signál něčeho podivného v noci rozsvěcí světlo ve věži, v níž by podle předpokladů vypravěče Westa nikdo neměl bydlet) se brzy přistěhují noví sousedé: vysloužilý generál Heatherstone, veterán z Indie, a jeho rodina. Heatherstone se však straní jakýchkoli styků se svým okolím, zabraňuje také komukoli v návštěvách na Cloomberu. Vychází najevo, že starý generál se na Cloomber uchýlil ve strachu před záhadným prokletím, které jej a jeho rodinu pronásleduje, a které jej děsí natolik, že jej vždy určitý den roku přivádí takřka k šílenství. Provází jej zvláštní zvuky, jakési "astrální" cinkání, které jakoby nemělo žádný zdroj. Později do příběhu vstupují tři "budhisté" (!), kteří se nedaleko Cloomberu zachránili ze ztroskotavší lodi a uchýlí se načas do nedaleké do chatrče, kde se živí chlebem, nalezenými bylinami a pránou. Rozuzlení příběhu, poměrně dosti ujeté, vyzrazovat nebudu, jen pro dokreslení kvalit tohoto slátaného příběhu zmíním některé momenty: generál Heatherstone v deníku líčí své bojové setkání se skupinou budhistů (!) v thullském údolí, kde se to hemžilo odvážnými lupiči a náboženskými fantiky, takto povstalci v Afghánistánu: "Dobyli jsme jejich prapor - byl to zelený pruh látky, na němž byla napsána nějaká průpověď z Koránu.", buddhističtí jogini (?) používají "zvláštní kabbalistické značky" atd. Roztomilé jsou dialogy s "budhisty", kde se Doyle (nepadá-li vina ovšem na překlad Karla Weinfurtera ), se srdnatě vydává do bažin obskurnosti, když nechává tyto záhadné stále meditující Indy vyslovovat třeba tyto úchvatné věty (k Westovi): "Váš otec je sotva tak hlubokým vědcem, jako sir William Jones, nebo tak všestranným jako baron z Hammer-Purgstallu. (...) Avšak můžete mu ode mne vyříditi, že se mýlí ve svém porovnávání, které stopuje mezi slovními kořeny Samojedů a jazykem Tamilců." Nebo: "Chatrč, ve které obýváme, jest opuštěna a zčásti zřícena, ale my Orientálci jsme se vycvičili spokojiti se bez většiny oněch věcí, na které se v Evropě pohlíží jako na nutnosti." To ale píšu jenom pro pobavení, protože právě pro tento dobový svéráz ostatně já tyto knížky vyhledávám. Není to čtivo příliš seriozní, ale toho, kdo tuší, co na této všesnesoucí pevnině okultního románu (ostatně vydáno jako první svazek "Románové okultní knihovny šťastných lidí") může očekávat, ten nebude zklamán; co se stylu týče, příběh má solidní atmosféru i napětí a nikterak nezklame čtenáře, vybaveného nezbytným nadhledem.