Zahořanský hon
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/320603/bmid_zahoransky-hon-U1J-320603.jpg
4
36
36
Za deštivého počasí se v zájezdní restauraci setkávají rozšafný myslivec i hornista Svída, svobodomyslný malíř Rys a ušlápnutý kantor-hudebník Vojna. Svída i Vojna jsou bez místa a jdou na vandr hledat dobré zaměstnání. Rys je na tom lépe – jde od jednoho zámeckého pána ke druhému, jeho malířské služby jsou ceněny. Při veselém rozmlouvání zaregistrují, že ve druhé místnosti sedí nádherná slečna se starým, jistě nóbl pánem. Rysovi okamžitě padne do oka, a tak požádá Vojnu, aby narychlo složil nějakou skladbu, kterou pak Vojna se Svídou zahrají pod okny neznámé mladé dívky. Dívka se sice v okně mihne, ale je odehnána svým obstarožným průvodcem… Ráno se starý pán snaží dozvědět, kdo byli ti hudebníci a kdo to vše zorganizoval. Svída a Vojna zjišťují, že se jedná o vrchního na zámku v Zahořanech. Tomu se hudba tuze líbila, a protože chystá na podzim velký hon pro mladého hraběte, potřebuje dobrého myslivce i kantora-hudebníka. Nabídne tedy Vojnovi a Svídovi službu, kterou oba přijímají. Rysa však vrchní nechce ani vidět. Všichni tedy – kromě Rysa – odjíždějí kočárem na zámek v Zahořanech. Nesmělý Vojna, který celou cestu sedí s mladou neteří vrchního v kočáře, se do mladé dívky zamiluje…... celý text
Přidat komentář
Četla jsem ve svých 14ti letech a samozřejmě jsem byla nadšená. Dospívala jsem v období chudičkém na knihy světových( sovětských stohy) autorů a tak jako knihožravec jsem přečetla většinu Jiráskových děl. Záhořanský hon a Výlety pana Broučka pana Čecha, to byla taková světélka.
Obratně napsaná a vymyšlená novelka dokládající Jiráskovu stylistickou vytříbenost i schopnost konstruovat vtahující příběh se zajímavou pointou. Dílo psal autor jako sedmatřicetiletý (roku 1888 pro časopis Lumír), tedy mj. v době, kdy zároveň vznikala husitská trilogie Mezi proudy a kdy začínal tvořit cyklus F. L. Věk, a jedinečné je zejména tím, že se pro Jiráska netypicky vztahuje k době rokoka. Se zvláštním zalíbením a erudicí vykresluje především atmosféru tehdejších panských honů a života na šlechtickém sídle, ale i trudných existenčních podmínek venkovského učitele.
Prózu jsem četl v edici z roku 1937 – Sebrané spisy A. J. XII, dotisk desátého (!) vydání a překvapilo mě, že tam bylo poměrně dost tiskových chyb. Mám totiž zkušenost, že starší vydání jsou na tom z tohoto hlediska lépe než nejeden počin dnešní. Je pro českou literaturu veliká škoda (a z velké části na tom má vinu Zdeněk Nejedlý), že až na několik málo titulů (St. pověsti české, Z mých pamětí...) nemáme spolehlivé a solidní moderní edice Jiráskových děl. Čtenář se tak musí uchylovat buďto k předválečným vydáním proměnlivé úrovně (tak to činím já), anebo k megalomanskému projektu jeho spisů z dob stalinismu, kdy Zdeněk Nejedlý zaplavil československý knižní „trh“ několika miliony výtisků Jiráskových spisů, o jejichž textologické spolehlivosti lze pochybovat mj. proto, že u nich (nekontroloval jsem tedy všechny svazky) chybí i tak elementární věc, jako je ediční poznámka, o nějakém zevrubnějším komentáři či různočteních ani nemluvě.
Pokud děti neláká Jirásek a zároveň se musí něčím prokousat kvůli maturitě, tak doporučuji Zahořanský hon. Nenáročný příběh s dobrým koncem, navíc padouch je po zásluze zesměšněn.
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Nahlédnutí do dob dávno minulých. Motiv velmi podobný, jako u Lucerny. Zlotřilý správce a vzpoura jemu poddaných. Když nastal hon, vzpomněla jsem si scénu z filmu Jára Cimrman ležící, spící. Tu, kde byli zajíci oblečeni do oblečků a stříleni pro pobavení vrchnosti. Z této scény se mi vždy velmi smutno. Stejně tak to bylo i u honu v této knize. Při každém zabitém zvířeti výkřiky radosti a oslavy. Vím, že to tak v minulosti bylo, přesto to ve mně zanechává nepříjemnou pachuť.