Zahořklá megera
Maria Sveland
https://www.databazeknih.cz/img/books/84_/84327/zahorkla-megera-84327.jpg
2
27
27
Sára je třicetiletá novinářka, která žije se svým manželem a dítětem ve Stockholmu. Jednoho zoufalého dne měsíce ledna sedí v letadla na cestě do Tenerife, kam se rozhodla uniknout alespoň na týden. Uvědomuje si, že ačkoliv jí je teprve 30 let, stává se z ní pomalu ale jistě – zahořklá megera. Netouží už po ničem, než aby byla konečně sama. Na klíně má kopii knihy Ericy Jongové: Strach z létání. Přeje si, aby se rok 2005, v němž žije, posunul o celých 30 let zpátky. Nikdy předtím vlastně nechtěla nic v životě změnit – a o lásce přitom snila jako každá žena. Ale teď tu sedí a přemýšlí o všech těch nespravedlnostech, co se jí přihodily. Šíleně toužila po lásce a chtěla mít svou skvělou rodinu. Myslí při tom na všechny ženy, které zná, co věnovaly veškerou energii své rodině, tomu rodinnému peklu – děděné z generace na generaci… Kniha nabízí ostrou kritiku institucionalizované rodiny z jasně feministické perspektivy. Zabývá se závažnými tématy domácího a sexuálního násilí a obecně vztahy mezi muži a ženami.... celý text
Přidat komentář
Myslím, že můj pocit po přečtení knihy je úplně opačný než by autorka předpokládala - její manžel by zasloužil svatozář ;-)
Nevím, jestli je román správné označení. Autorka není spisovatelka a je to poznat. Kniha je spíš reportáž o jednom dětství v nefunkční rodině a o následné snaze založit rodinu vlastní a vychovávat dítě (ale se zcela zcestným předpokladem, že bude možné si ponechat původní životní styl a že to nebude spousta práce s asymetrickým rozdělením úkolů přinejmenším krátce po narození dítěte). Je to hromada nezáživných osobních úvah a popisů situací, ze kterých Sára (zřejmě autorčino alter ego) v mých očích střídavě vychází jako nedospělá, rozmazlená a sebestředná m....a a střídavě je mi jí líto. A v té hromadě bohužel občas zapadnou i zajímavé postřehy a informace.
Taky by mi zajímalo, jak chce jednou svým dětem vysvětlit, proč rodinu, ve které vyrůstaly, popisuje jako peklo, proč má pocit, že jí jejich tatínek zklamal a proč uvažovala, že by střídavá péče o syna byla lepší, než život pospolu.
A propos, měla jsem v práci kolegu, který dokázal věnovat spoustu energie stálému porovnávání objemu práce, kterou odvedl on a ostatní kolegové. Byl za pitomce. Během čtení se mi občas vybavoval.
Úvahy hlavní hrdinky nebyly zcela od věci, ani to mne však nesmířilo s jejím postojem věčného rebela a oportunisty, s postojem pochopitelným v osmnácti, trochu však "zastydlým" u třicetileté ženské.
Kniha docela o ničem. Je fakt, že jsem chvílema měla pocit, že je super, že má někdo stejné pocity jako já, ale to je tak všechno. Nulová přidaná hodnota.
Víc než cokoli je kniha dvousetstránková úvaha na téma genderových stereotypů. Hrdinka, předpokládám, že autorčino alter ego, odjíždí sama bez svého malého syna a manžela na dovolenou k moři a celý pobyt přemýšlí o úloze muže a ženy ve společnosti, o jejich vzájemných vztazích a tyto myšlenky prolíná se vzpomínkami na své dětství, na genderové role svých rodičů a sourozenců, na svoji pubertu a sexualitu. Kdybych věděla, co od knihy očekávat, přiznám se, že bych ji číst nezačala. Na druhou stranu zde najdete poměrně dost zajímavých myšlenek, ale i překlepů...
Zahořklá megera
Twl...Otřesně mě vytáčela. Znuděně naříkala, že se jí narodilo mimino, bolí ji prsa, děcko brečí, musí k němu vstávat kdežto chlap si klidně chrápe a prostě z toho, že koná svou přirozenou roli, byla úplně v pr..., protože já tyhle nářky neuznávám.
Takových nářků mamynek je totiž plnej internet. (to není chyba, něco si o tom vyhledejte - mamynka je totiž diagnoza a souhrnné označení jistého druhu).
Její dětství a věčné vtírání knižních úryvků tý Isidory nebo Isabely nebo koho mě nebraly.
Jedna velká ufňukaná feministická sra*ka o slepici, které se nic neděje, nemá co na práci, tak řeší srajdy prostě a popisky toho, jak se všem už jako děcko líbila, každej ji chtěl a jak ji p*chali ve 14? To jako netřeba no.