Zajatci hlubin
Boris Zacharovič Fradkin
Vědeckofantastický román o sovětských vědcích, kteří pomocí zvlášť konstruovaného stroje, geoskafu, vítězně proniknou do nitra Země. V Zajatcích hlubin sledujeme nejen cestu geoskafu, přístroje, který si razí cestu do nitra naší Země – ale také sledujeme především osudy jednotlivých členů posádky, lidí složitých – a lidí postavených před velmi složité úkoly. Cesta geoskafu PV-313 byla plánována na dva dny, ale okolnosti dopadly poněkud jinak.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1961 , SNDK - Státní nakladatelství dětské knihyOriginální název:
Plenniki pylajuščej bezdny, 1961
více info...
Přidat komentář
Veľmi naivný príbeh poplatný dobe a krajine svojho vzniku. Čiže ruskí vedci, technici, konštruktéri a mnohí iní potrební na zostrojenie geoskafu, navrhli a zhotovili stroj, ktorý sa dokáže pozrieť matičke Zemi takrečeno pod sukňu. Nebolo by to však to pravé ruské, ak by neurobili prúser a potom sa vlastne obetovali pre ľudstvo (ešteže nie pre stranu a "rodinu"). Toľko k príbehu a teraz sa pozriem na kvalitu. Nie je to zlá kniha, to nie, no je veľmi plochá, charaktery ľudí nevýrazné, poznatky nielen o litosfére dávno prekonané a mohol by som písať ešte dlho o nedostatkoch. To si však kniha nezaslúži, a napriek mnohým negatívam je to slušne napísané dobrodružstvo a dobre sa príbeh číta. Len to ruské hrdinstvo, to mi tam nesedí. Na druhú stranu príbeh nekončí šťastne, ale priam fatálne a to mnohé negatíva vyvažuje.
:: :: :: Vrátil jsem se ke knížce, kterou jsem četl v dětství: sovětskému sci-fi románu Borise Fradkina Zajatci hlubin. Tehdy v dětství mi ta knížka přišla chmurná a skličující. Při druhém čtení jsem si přece jenom nemohl nevšimnout, že nezbytný heroismus sovětského člověka v ní je též obsažen, ale i tak je to velmi dobré čtení. Zajatci hlubin jsou futuristickým příběhem týmu vědců, který se vydává pomocí geoskafu zkoumat hlubiny Země. Geoskaf je fikcí autora - jedná se obdobu batyskafu, jenomže geoskaf má podobu rakety, která se spouští do Země, již provrtává vrtákem na termonukleární pohon. Původně se mají výzkumníci s geoskafem zavrtat pouze do hloubky 40 kilometrů pod povrch, provést měření a vrátit se zpět; cesta jim neměla zabrat více než několik dnů. Jenže mezi vědci v geoskafu převládne badatelská vášeň a i přes neshody ve svém týmu se rozhodnou porušit původní plán a svévolně pokračovat v cestě do nitra planety. Protože proč ne? Geoskaf zjevně skvěle funguje, jeho bezpečnostní limity a ochranný plášť mají ještě zdánlivě tisícinásobnou rezervu... tedy vzhůru dolů! V hloubce 290 kilometrů geoskaf narazí na pásmo vibrací, které posádku málem usmrtí. Po překonání tohoto pásma vědci zhodnocují riziko, rozhodují se stroj zastavit a vrátit se zpět. Jenže ouha... Geoskaf vzdor předpokladům není schopen změnit svůj směr a místo pozvolného otáčení dál směřuje do středu Země. Vědců se zmocní panika... Začnou kontrolovat části stroje, zda fungují správně. Přichází však první katastrofa. Jeden z vědců pro kontrole sběrače výfukových plynů jaderného motoru umírá na nemoc z ozáření. "Michejev zemřel, aniž ještě přišel k sobě. Tělo zabalili do prostěradla. Ponechat je v kabině bylo nemožné. Po krátké době se rozhodli pro zvláštní kremaci. Andrej otevřel dveře do prostoru vrtačky. Tělo vložili do sací roury a na okamžik spustili motor..." Vědci však konečně zjišťují, proč geoskaf nelze otočit zpět na cestu k povrchu Země. Je to však hrůzné zjištění. "Jak, to ještě nevím, ale fakt je naprosto zřejmý. A teď - co z toho - na jedné straně tu je nesmírně mohutné magneticko-plazmové pole s neobyčejnou hustotou silokřivek a na druhé straně ještě mohutnějí záření. Záření má směrovou orientaci, jeho paprsky jsou naprosto přímé jako paprsky světla a vycházejí ze středu Země. Nevím, k čemu bych to přirovnal... No, dejme tomu, že se náš geoskaf podobá ocelové tyči, spuštěné do cívkového magnetu. Prostě se nám nepodaří odbočit ze svislého směru, na to bychom potřebovali tisíckrát výkonnější motor! Rozumíte mi?" "Ano," vymáčkl ze sebe Vadim, "zdá se mi, že už rozumím..." Valentin Makarovič znovu klesl do křesla a svěsil zdrceně hlavu. - Magnetický střed Země přitahuje geoskaf dál k sobě... Jedinou možností tedy je probít se skrznaskrz celou Zemí, jiná možnost neexistuje. Posádka opět startuje geoskaf... Vědci o několik dnů dochází k paradoxnímu zjištění: diskutovaná teorie přechlazení (autorova fikce) je potvrzena: v jádru Země panuje mráz mnohonásobně nižší, než je konvečně známá teplota absolutní nuly. Uklidním vás, tahle knížka nemá výrazný happyend, ale to si případně už přečtěte sami. "Konečně byl u stěny. Nyní bylo zapotřebí se dostat zpět. Nikolaj Nikolajevič dlouho pozoroval slábnoucím zrakem křeslo a vybíral si patřičný směr. Posléze se odhodlal a odrazil se hlavou Třebaže vynaložil jen nepatrné úsilí a rána byla velmi slabá, rozlila se mu hlavou nesnesitelná bolest. Geolog se zakuckal, jakoby si lokl nezředěné kyseliny octové. Stálo ho nesmírnou námahu zůstat při vědomí, třebaže k tomu potřeboval jen sebrat poslední zbytky sil vůle a soustředit se na jedno jediné přání - totiž jak se dostat k pultu." Knížku doprovázejí krásné ilustrace Jana Javorského. Vydalo česky SNDK v roce 1961, rusky vyšlo v roce 1959. Ano, je to oficiálně vydaný sovětský román, tím jsou dané jeho limity, dokonce byl určen pro děti od 13 let (!), ale příběh je to poměrně dost ponurý. Stylově lze porovnat s verneovkami, tedy bez jejich všeobjímajících konců. Slušný thriller z budoucnosti, který se dobře čte i dnes. :: :: ::
Klasicka sovietska csi fi, zvlastny rusky humor , ruske mena, ruske stroje ktore vydrzia naozaj vsetko, ruski vedci ktori dokazu vsetko aj keby... Autor v knihe predviedol velmi zaujimave vedecke myslienky, napr prechladnutie hmoty - je hmota ktorej molekuly, alebo atomy, neviem, sa vobec nepohybuju ci uz tlakom vysokou teplotou alebo prave prilis nizkou teplotou. O podobnej teorii som nedavno niekde cital. Kniha je zaujimavou sondou do minulosti scifi ked aj tato literatura bola pod drobnohladom cenzury. Je tam citit tematicke odstavce o usporiadani sovietskeho hospodarstva, alebo hodnotovom rebricku idealneho obcana.
Ruská, respektive sovětská sci-fi. Musím říci, že se mi tyto starší (a dost naivní) knížky docela líbí. Podobně psal třeba náš František Běhounek.
Četl jsem v době, kdy to ještě nebylo tak strašně zastaralé jako dnes... A už tenkrát mě to moc nebavilo. Nepravděpodobní hrdinové, "vědecká" fikce vymyšlená tak, že nedává smysl.