Zaječí romance

06.03.2024

Jaromír Tomeček se věnoval jak přírodě, tak dětem – partě venkovských kluků, s nimiž kamarádila i jedna podnikavá školačka, a ti všichni vyráželi pravidelně ven, aby pozorovali, co se kde děje: „Ačkoliv to bylo pár kilometrů od velkoměsta, přicházeli jsme do styku i s divočáky a nacházeli zákoutí tak odlehlá, že jsme cestou nikdy nepotkali živáčka. Kluci si o nich vedli záznamy, jež by překvapily i kovaného přírodovědce. Zajímali se o každé hnutí v terénu a já byl rád, že ke mně přilnuli a že všichni patřili k nejlepším žákům, protože vzhledem k naší známosti se styděli přinést ze školy špatnou známku“

Co se všem zvlášť líbilo, to byli malí zajíčci a jejich zkušená, neohrožená maminka. Vždycky si dovedla poradit. Díky těmto zážitkům a pozoruhodným fotografiím Jaroslava Holečka staršího i mladšího vznikla milá knížka, kde se o tom všem můžeme dočíst a potěšit se i detailními černobílými a barevnými záběry.

Vyprávění je převážně veselé, ale někdy i smutné. Snaha přizpůsobit hospodaření těžké technice i za cenu křivdy vůči divokým tvorům byla dětem nepochopitelná. A dospělým také, i když se snažili o tom mluvit smířlivě a soustředit se aspoň na malý ostrůvek života, který na rozdíl od sadu a dalších „překážek“ zkáze unikl. Jak by ne, když se nacházel u stožáru elektrovodu, nedotknutelného lidského vynálezu. Tam se zaječka uchýlila a děti pomocí dalekohledu s účastí a radostí pozorovaly, jak se jí vede.

Zajíců bylo tehdy v krajině víc než dnes, ale už také začali ubývat. Probudit zájem o ně i o jiná zvířata a rostliny, to byl hlavní cíl autorů a knížka může sloužit ještě dnes, pokud ovšem i ona měla štěstí a někde v domácí nebo i veřejné knihovně přežila a nebyla vyhodnocena jako zastaralá a pro dnešní generaci nepotřebná.