Zákaznice

01.09.2021

„Myslíme si, že známe lidi, které máme rádi, ať už se s nimi stýkáme pravidelně, nebo se s nimi jen potkáváme, ale co o nich opravdu víme? Ve skutečnosti takřka nic. Zrnka informací, pár vzpomínek utroušených při konverzaci, nejasné dohady, několik nevyslovených věcí, jež se propůjčují k jakémukoli výkladu. Ubohoučká hromádka tajemství dělá člověka člověkem a požírá ho spolehlivěji než nenávist nebo lhostejnost. Poznání si žádá úsilí. Na to není čas, říká se. Nejčastěji však, spíše než zájem, chybí příležitost.“

Zvláštní, svým způsobem velmi silná kniha, která se věnuje tématu udavačství. Při čtení mi běželo hlavou, zda vůbec máme právo vrtat se v životech (v minulosti) ostatních a hodnotit jejich činy. Otázka udavačství je podle mě hodně ožehavé téma. Je lepší vědět nebo nevědět? Komu tím, že vytáhneme dávnou minulost na světlo, prospějeme nebo naopak neúmyslně ublížíme? Představovala jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se každý den musela dívat na člověka, který zradil moji rodinu. Na jednu stranu dokážu pochopit posedlost hlavního hrdiny, který se snaží dopátrat, proč tehdy v roce 1941 napsala jistá osoba udavačský dopis. Na druhou stranu jsem si říkala, že se chová jako psychopat. Pro mě se jedná o „krásnou“ ukázku toho, kam až člověka může dohnat nějaký pocit. V tomto případě to byl pocit, že by měla zákaznice za svůj čin trpět. Cítila jsem tu obrovskou frustraci, která hlavnímu hrdinovi chvílemi úplně zatemňovala mozek. Samotný příběh Cecílie Armand-Cavelliové mě dostal. Musím říct, že to byla SÍLA. Za mě víc než uspokojivě P. Assouline ukázal, na jak tenkém ledě se pohybují ti, kteří prahnou po tom, aby byli udavači potrestáni, a že černobílé vnímání minulosti ničemu neprospěje.

„Divná doba, v níž musel člověk dokazovat ne to, co je, ale to, co není.“

„Člověk by se nikdy neměl setkat s nikým, koho by rád nenáviděl. Nikdy. Přišel jsem, abych čelil chladnému monstru, a stál jsem před ženou.“

Nejdřív jsem váhala, jak knihu hodnotit. Na textu by se totiž dalo ještě docela dost zapracovat. Když hlavní hrdina mluví o hnusu nebo o zlu, tak bych si na to udělala ráda vlastní názor. Měla jsem problém přistoupit na autorovu hru, cítila jsem se ochuzena. Líbilo by se mi, kdybych mohla hlavní postavě nakukovat přes rameno a přečíst si to, co si on přečetl v archivu. Uvítala bych smyšlené dokumenty jako třeba v Žítkovských bohyních. Stejné to bylo s vyprávěním zainteresovaných osob. Místo původního vyprávění se mi dostalo vyprávění z druhé ruky. … Pro mne byly v knize 2 typy pasáží. 1) hlavní hrdina se nekonkrétně zamýšlí – tyhle pasáže jsem četla jakoby v mlze. 2) hlavní hrdina informuje o tom, co dělá a co se dozvěděl, píše konkrétně – tyhle pasáže jsem hltala, protože jsem byla svědkem toho, jak se přede mnou odkrývá minulost. … Nakonec dávám nejvyšší počet kvůli síle osobního příběhu zákaznice a pak také kvůli mnoha impulzům k přemýšlení.

„Víte, i mrtví bez náhrobku si zaslouží vzpomínku. Víc než kdo jiný. Zapomenout na ně by bylo totéž, jako je podruhé zabít…“

28.05.2018

Hlavní hrdina je postupně vtahován do zla, které k němu prosakuje z archiválií z doby druhé světové války. Chce být sám mstitelem, ale kupodivu i on (když se nezajímá o kontext a detaily) se reálně stává šiřitelem zla. Svět není černobílý, život je složitý. Kde jsou hranice? Kdy se stává nějaký zlý čin pochopitelným? A je pak omluvitelný? A kdy je dostatečně "potrestán"? Vyprovokovat takové otázky, hledat na ně odpověď: i kvůli tomu stojí za to, aby byla Zákaznice přečtena.

25.07.2017

Do knihy jsem se začetla až za polovinou. Pak už měl děj spád a čtení šlo rychle. Hlavní hrdina byl psychopat, který šikanoval ženu, o které nevěděl celou pravdu. Paní Armandové mi bylo líto. Na konci našla svůj klid.