Zánik pražského ghetta
Josef Veselý , Dan Hrubý
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424016/mid_zanik-prazskeho-ghetta-avx-424016.jpg
4
25
25
Kniha Zánik pražského ghetta přináší novelu spisovatele Josefa Veselého. Ta začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého (mj. cyklus Pražské příběhy) seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. To vše autor provází líčením skutečných zločinů, často krutých a krvavých, občas také bizarních, jimž se ve zdejším prostředí tolik dařilo. Popisuje příběhy vrahů a jejich obětí i průběh soudních procesů. Všechny texty obsahují řadu detailních místopisných údajů, což jim v konfrontaci s bohatým obrazovým materiálem – včetně ilustrací Heleny H. Zahrádecké, které čerpají z přesně lokalizovaných dobových fotografií – dodává další, ryze faktografickou atraktivitu. Kniha je opatřena podrobnou mapou, na níž si čtenář může jednotlivé události přesně zařadit.... celý text
Přidat komentář
Poté co Dan Hrubý důkladně zpracoval příběhy Malé Strany a Hradčan, přesunul se na druhý břeh řeky a vydal tuto malou knížku o pražském Josefovu těsně před asanací.
Formát knihy je docela netradiční, první část tvoří krátká novela, spíše rozšířená povídka, od dnes již skoro zapomenutého spisovatele Josefa Veselého, z roku 1917. V druhé části Dan Hrubý doplní faktografické informace a přidá několik dalších, hlavně kriminálních, příběhů z Josefova.
I přes zvláštní formát a malý rozsah, knížka je opravdu malá, hodně zaberou bohaté "psychedelické" ilustrace, hodnotím Zánik pražského ghetta velmi kladně. Přínosné a originální je hlavně to, že autor se o asanaci nezajímal z architektonického nebo urbanistického hlediska, ale kladl důraz hlavně na lidi a jejich osudy. Úvodní novela sice není žádné spisovatelské veledílo, ale atmosféru a životy lidí v Josefově popisuje znamenitě. Celou knihou se pak táhne zajímavá otázka, kam se po asanaci všichni ti lidé, často z okraje společnosti, nakonec poděli.
Dan Hrubý v současné době pracuje na dalším dílu Pražských příběhů, tentokrát ze Starého města, na který se moc těším. Zánik pražského ghetta pro mě byl takový malý, ale velmi chutný, předkrm.
Knížka přibližuje stav pražského ghetta a zároveň i osud lidí, kteří tam žili a byli nuceni se vystěhovat. Samotné fotografie z druhé části knihy se mi líbili, ty v přední části už méně. Bylo by pěkné, podívat se nepozorovatelně do těchto míst před asanací, ale žít bych zde nechtěla.
Židovské město má pro mě neuvěřitelnou atmosféru a genia loci. Maislova ulice, Staronová synagoga, Pinkasova synagoga, Španělská synagoga, starý židovský hřbitov, uličky bývalého židovského ghetta. Hrozně ráda tam bloudím. Asanace, už to slovo, mělo vždy nádech tajemna. Ježíšek mi přinesl tuto knížku a trefil se. V knize jsou dvě části. Příběh o krejčím a vdovci Kiliánovi a ostatních obyvatelích ghetta a faktografická část, orámovaná mordy, které se staly na územích ghetta. V odborné literatuře se lze dočíst, proč byla nutná asnanace. Lze na ní nahlížet z urbanistického i zdravotního hlediska. Sociologické hledisko je většinou opomíjeno. O něm je první příběh. O obyčejných obyvatelích židovského ghetta, kteří neví, co si po jeho zbourání počnou. K této části mám jen jedinou výtku a to jsou "ilustrace". Do starých fotografií byly dokresleny podivné obrázky, které měly orámovat děj. Musím říct, že za mě by bylo mnohem přínosnější tam nechat jen ty fotografie, aby měl čtenář představu, kde se asi děj odehrává. Za mě šlápnutí vedle. Druhá část je orámována mordy, ale zejména je plná zajímavých informací. Např. v době, když se rozhodovalo o asanaci ghetta, žilo v této městské části pouze 10 % židovského obyvatelstva. Zbytek byly chudí dělníci, kteří přicházeli do Prahy za vidinou lepších časů. Většinou skončili v ghettu a z toho plynula deziluze a mordy, o kterých se v knize píše, byly toho důsledkem. Ghetto bylo přelidněné, v domech žilo mnoho lidí, př. V Kaprově ulici č. p. 37 se zdržovalo každou noc až 244 lidí, z toho 77 dětí. Byly tam přitom jen čtyři toalety. Jedna připadala na 61 lidí. Židovské ghetto nebyly jen domy, ale hlavně lidé a jejich osudy. V této části musím chválit dobové fotografie, tentokrát nezničené ilustracemi.
Asanace nebyla asi podle představ mnoha obyvatel ghetta, ale pokud bychom to porovnali s likvidací židovského ghetta v Norimberku za vlády Karla IV., které bylo vypáleno a polovina židovských obyvatel byla pobita, jen aby došlo k uvolnění lukrativních pozemků v centru města, tak pražská asanace byla provedena nepoměrně humánněji. Samozřejmě měla obrovský vliv na život obyvatel ghetta. Zvlášť na starší obyvatelstvo, které tam žilo celý svůj život. Koho tato problematika zajímá, určitě po této knize sáhněte.
Velmi dobrá knížka, která pomůže čtenáři pochopit, jaký byl život v pražském židovském ghettu v poslední fázi její existence. Stejně tak jsou zde částečně vysvětleny důvody, které vedly k asanaci této čtvrti. Kladně hodnotím velmi bohatou fotografickou složku. Pražské ghetto, které zobrazuje tato kniha je místem svébytné architektury, křivolakých uliček, temných dvorků, divokých náleven a kaváren, ale také domovem tisíců lidí. Při četbě jsem si užíval pohledu do navždy ztraceného světa pražského ghetta.
„Zahaleno clonou kalných oblak, hroužilo se staré Židovské Město pražské v šedavé mlhy listopadu. Jako tmavá tůň, zanikající v klikatině strmých hrází, vinuly se jeho úzké, ponuré uličky mezi zdmi špinavých, pošmourných staveb…..“
Sama nevím proč, ale moc ráda se „nořím“ do historie a příběhy staré Prahy mě vábí jako můru světlo lampy. I tentokrát jsem neodolala a nelituji.
„Půvab“, dnes již neexistujícího pražského ghetta, je zde zachycen perem Josefa Veselého dokonale. Pošmourné uličky, temné dvory a přeplněné byty s jejich obyvateli, zachyceny v posledním momentě před svým zánikem, zde žijí stále svým životem. Je až neskutečné kolik lidí zde na tak malém prostoru žilo a i přes otřesné hygienické podmínky bylo spokojeno. Původní rukopis pro mě neztratil nic ze svého půvabu a jeho jazyk zcela patří do Prahy na sklonku 19. století.
Druhá část mě již tolik nezaujala, trochu černá kronika a směs všeho možného, až na fotografie. Ty jsou dokonalé a jedinečné. Možná pokud by pan Hrubý použil současný jazyk a na celou historii této čtvrti pohlédl více odborně a komplexně, sedělo by mi to víc.
První část hodnotím 5*
Druhou část hodnotím 3* (díky fotografiím)
S úžasem jsem bloudil v křivolakých uličkách a temných dvorech starého pražského ghetta, “v Židech”. Skvěle popsána atmosféra zániku celé čtvrti, radosti ale spíše strasti deformovaných obyvatel této Bohem zapomenuté části Prahy na sklonku 19. století, těsně před asanací. Velmi působivé texty obou autorů doplňuje parádní a trefný obrazový doprovod. Zážitek.
Mrazivý vhled do příběhů zmizelých ulic, domů i lidí. Bavilo mě to víc, než jsem očekávala, doplňující mapa s čísly popisnými pak zprostředkovala nástroj pro hledání pokladu. Ráda bych někdy narazila i na originální výtisk Veselého povídky.
Jsem nadšená čtenářka Pražských příběhů, ale Zánik pražského gheta mě tolik nebavil. Dost mě zklamala i kvalita tisku samotného.
Kniha se skládá ze dvou textů – novely Josefa Veselého z roku 1917 o obyvatelích pražského Josefova (bývalého židovského ghetta) v době začátku jeho asanace a textu Dana Hrubého k tomuto tématu, který má čtenáři nabídnout širší kontext události. První text je samozřejmě literárně zastaralý a příběhově poměrně banální, ale je pěkně napsaný a zajímavý tím, že (jak upozorňuje Hrubý) ve své době jako jeden z mála poukazoval na to, že asanace Josefova zasáhla nejenom do pražského architektonického fondu, ale také do obrovského množství lidských životů, které mnohdy fatálně vykolejila. Hrubého text je rovněž zajímavý, protože obsahuje spoustu zajímavých faktů doplněných dobovými fotografiemi. Neseděl mi však jazyk, který autor zvolil, a který snad může být záměrnou stylizací, i tak však nedává příliš smysl. Zároveň mi nebyla sympatická povrchnost textu, která se projevuje například v tom, že autor na jedné straně odsuzuje idealizaci pražské židovské čtvrti v některých beletristických dílech a na druhé straně přijímá zprávu o Josefově Václava Preiningera v podstatě jednostranně a bez jakékoli skepse, bez uvedení právě do onoho širšího kontextu, který čtenáři slibuje. Zároveň se až přehnaně vyžívá v detailním popisu vražd a pokusů o ně, které se v Josefově staly, aniž by z toho pro čtenáře (při čtvrté či páté vraždě...) kynulo cokoli jiného, než ukojení jeho senzacechtivosti, což mě prostě nebaví. V novinách stejně jako v knihách. Ano, tím narážím na to, že Hrubý je publicista (Reflex) a je to znát, bohužel v tomhle případě spíš negativním způsobem. Přiznávám ale, že to může být prostě jen otázka odlišného vkusu a očekávání...
Druhá část knihy, byla poněkud lepší...