Zapadlí vlastenci
Karel Václav Rais
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/206997/bmid_zapadli-vlastenci-206997.jpg
4
147
147
Děj se odehrává ve 40. letech 19. století v podhůří Krkonoš, ve vesnici Pozdětín. Soustředil se na otázku buditelských kněží a učitelů. Hlavní postavy jsou učitel Čížek, preceptor Čermák a farář Stehlík, kteří zobrazují české buditele a vlastence. V tomto díle jim vzdává dík za vykonanou práci. (zdroj: Wikipedie)
Přidat komentář
Nevím, jak to autor udělal, ale u této knihy jsem se děsně dojímala. Baví mne Raisův jazyk, jeho styl psaní, jeho poetika. Škoda jen, že lidi odrazuje fakt, že jde o "starou literaturu, povinnou četbu", protože tohle je skvost, který si zaslouží svoji pozornost. Raisův laskavý přístup k postavám, k ději, k vyprávění, ke své vlasti - to všechno tady najdete a je to překrásné!
Tento Raisův román již čtu poněkolikáté. Byla to oblíbená kniha mojí babičky, takže do letošní výzvy prostě to pravé. Každý, kdo zná Paseky nad Jizerou a místní okolí, kde je děj převážně umístěn (Pozdětín je fiktivní ves, stejně jako jména hrdinů) ví, jak jsou dodnes místní hrdí na to, že KVR použil zápisky jejich kantora pro sepsání tohoto laskavého a přitom realistického příběhu. Zapadlí vlastenci, jak sám název napovídá, popisuje vlastenectví v té nejryzejší podobě, kdy je uvědomělými venkovskými vzdělanci probouzeno v sousedech to, co jim je vlastní a co bylo zatlačeno do pozadí v důsledku vlivu roboty a časté zlovůle německé, nebo poněmčelé vrchnosti. Možná se někomu vyprávění bude jevit příliš idealistickým, ale stejně tak jsou romány některých obrozenců příliš tvrdé a zdůrazňující to horší, nad lepším. Za mě jednoznačně nejlepší Raisovo dílo.
V Pasekách nad Jizerou je stále tak krásně a když se tam ocitnete, jste rázem mezi protagonisty tohoto románu. Můžete číst opakovaně.
Myslím, že můžu říct, že román na mě působil malebným dojmem. Kouzelné popisy horské krajiny asi nenechají nikoho chladným, zvláště když jsou obohaceny upřímnými a vlasteneckými charaktery postav.
Četla jsem znovu - po mnoha letech. A vydání z roku 1925 je opravdu laskomina. Krásný papír, nádherné ilustrace...
Ta kniha si rozhodně zaslouží plné hodnocení. Samozřejmě ji musí člověk číst s vědomím doby, o které Rais psal. Vesnický život, semknutost lidí, dojemný zamilovaný příběh, lidové snahy o pozvednutí českého jazyka a národního uvědomění, a to vše skvěle zkombinované do zajímavého útvaru realistického historického románu. Nářečí, hojně v knize používané, si člověk rychle osvojí a rozumí mu. Mně přišlo velmi sympatické. Svoji hodnotu má i popis Prahy té doby. Po přečtení knihy jsem si pustil ještě film z roku 1932 od režiséra Josefa Krňanského. Kdybych Zapadlé vlastence nečetl, asi by mě ten film nemohl zaujmout, ale po přečtení jsem si jej tak vychutnal, až jsem si některé úryvky pouštěl opakovaně. U filmu bych ještě rád vyzdvihl skvělý herecký výkon, který předvedl v roli preceptora herec Nora Stallich. Ve filmu vystupuje podle knižní předlohy jako citlivý mladý muž. Má ale nádhernou barvu hlasu a vynikající výslovnost. Scéna, ve které zpívá za doprovodu klavíru a v lepší německé společnosti českou hymnu, přiznám se, mě dojala k slzám.
Zapadlí vlastenci prolínají mým raným dětstvím, kdy můj dědeček, vášnivý čtenář, občas hlasitě předčítal i mně ze svých oblíbených knížek. Vedle Raise, Vrby , Jiráska nebo Šmilovského jsem si vyposlechla i Světlou nebo Němcovou.Zapadlí vlastenci mě pohltili, snad právě i pro ten poklid, lidskost a někdy vysmívané vlastenectví...
Velká česká klasika. Ne že bych si v ní listoval denně, ale je to báječně postavený a skvěle napsaný příběh z postředí, které autor velmi dobře zná.
ad Stammel: až budeš starší, třeba trochu zmoudříš. Tohle je román o době národního obrození od jednoho z bardů vlastenecké literatury, a je třeba k němu přistupovat z hlediska doby kdy byl napsán. Ty řeči o "citovém stihomamu" a o "smysluplnosti" vlasteneckých řečí se hodí pro patnáctiletého kluka, kterej si myslí, že už je dospělej. V tvém věku jsou takové úvahy dost na pováženou.
Neboť o mě mé okolí ví, že jsem velkou milovnicí knih a že pro osiřelou knihu vždy najdu nějaké teplé a suché místečko, začala jsem fungovat jako "útulek" pro opuštěné knihy. Tak se tedy stalo, že jsem zjistila, že mám 9 RŮZNÝCH vydání Zapadlých vlastenců, je to i na moje poměry rarita, snad krom Babičky Boženy Němcové se žádná z knih nenachází ve větším počtu vydání než je jedno či dvě a to se potom spokojím s jedním a to druhé přesouvám do kategorie "prodám, daruji.." .
Tak jsem se tedy rozhodla, že změním své "příšerné" čtenářské návyky, kdy se pohybuji stále ve stejných vodách a jen zcela výjimečně odplouvám číst něco jiného než jsou mnou osvědčení autoři a začnu číst stylem 1+1, jedna "klasická" a jedna klasická. Rozuměj jedna od osvědčeného autora a jedna ryzí klasika typu Rais, Čapek,.. A.. jsem nadšena Zapadlí vlastenci mě velmi mile překvapili, tématem, jazykem, dějem. Klidný balzám vhodný pro zklidnění v rušných dobách.
Tuto knihu mi daroval strýc. A já ji hned přečetla, jelikož nemám problém přečíst cokoliv včetně školní četby, která často vedla k tomu, že si mnozí známí nepřečetli zajímavé knihy jen proto, že je to odradilo. Kniha si mi líbila, je samozřejmě poplatná době, ale popis lidiček je velmi živý a hlavní hrdina je opravdu sympatický, takže jsem byla skutečně napjatá, jak jeho vztah s Albou dopadne. Také jsem si uvědomila, o co těžší byl život v popisované době. A vlastenectví je tam opravdu nadnesené, ale tak to asi v té době vnímali, nakonec málokterý autor v té době psal jinak.......A v některých povídkách, třeba Skleník, byl Rais k čecháčkovství a malosti kritičtější.....myslím, že spousta lidí , kteří vnímají Raise jako mrtvého autora, by byli
překvapeni, jak je kniha čtivá.
Na Zapadlé vlastence jsem se dlouho těšil a byl na ně zvědavý. Teď, když jsem se k nim konečně dostal, mně mnoha věcmi udělali radost a zároveň mě mnoha věcmi naštvali.
Je to kniha s krásným jazykem, střídajícím Raisovy možná až moc elegantní popisy a jadrné krkonošské / jizerskohorské nářečí. V mluvě rázovitých osob a osůbek jsem si liboval i proto, že se povedlo Raisovi své postavy vykreslit hodně živě. Charaktery jsou výrazné, snadno jsem si k nim našel vztah a se zájmem sledoval jejich život. Obzvlášť, když mnozí z nich jsou lidmi, které bych sám chtěl v životě znát! To se týká především hypersympatického, bodréh faráře Stehlíka. Zaujal mě také citlivý vhled do duše mladého introvertního učitele Čermáka, jehož vztah s Albinou mě (do jisté chvíle) upřímně dojímal.
"Do jisté chvíle" píšu proto, že i když mám v sobě kus sentimentu a jsem za to rád, vadilo mi, že milostná dějová linka knihu nakonec pohltila. Dokonce nejen, že z děje vytlačila vážnější témata, ale sama se rozmělnila v celkem plytkou červenou knihovnu. Můžou za to hlavně milenci, kteří už postupně nedělají nic jiného, než že se strachují o to, zda je ten druhý ještě má rád a jejich hloupý citový stihomam se tak bohužel postupně stane hlavní náplní knihy.
V tom se trošičku zračí i druhý důvod, proč mě kniha provokovala, a to je to slavné vlastenectví. Pominu, že se v Pozdětíně a jeho okolí o národní hrdosti a podobných věcech neustále pateticky básní, aniž by padl jediný argument pro jejich smysluplnost. To nakonec mohou zastoupit samy ústřední postavy či popis tísnivých etnických poměrů. Horší mi přijde něco jiného. Rais velmi dobře vidí problematickou stránku celé věci, a tou je všudypřítomné "čecháčkovství", český oportunismus, poddajnost, lenost, plané pozérství... to, že skuteční vlastenci jsou vlastně luzný společenský okraj a jejich sny o kulturním národě vůbec neodpovídají pakulturní realitě. Vidí to, ale netroufne si to nazvat zostra a zpříma. Natož z toho vyvodit klíčovou otázku, jestli má vůbec smysl český národ obrozovat. Tam, kde by měl o vlastenectví myšlenkově bojovat, ustrašeně utíká k slepému řečnění o věčné slávě Čechů, blablabla.
Jistě se dá pochopit, že ještě na konci devatenáctého století, kdy kniha vznikla, se češství takto nekriticky vnímalo všeobecně. Ale velký spisovatel by měl podle mě vidět dál, než jeho okolí. A když vidí, nebát se o tom, co zahlédl, podat upřímné svědectví. K tomu má ale měkkoučký a opatrný Rais bohužel trochu daleko.
Ale přes všechno mé prskání je to kniha, která se dobře čte, která podává sugestivní obraz horského venkova, která nabízí inspirativní postavy... a která je vůbec docela fajn. Navíc mě vyprovokovala nejen k brblání, ale k důslednějšímu zájmu o české obrození, takže jsem se díky ní konečně vrhnul na tolik odkládaného Vladimíra Macuru. Ale to už je jiný příběh...
Tento román je prostě brilantní. Hl. hrdinu - učitelského pomocníka (preceptora) Čermáka jsem si nesmírně velice oblíbil o opravdu jsem za něho dýchal - radoval jsem se, když on byl rozradostněn a smutnil jsem, když se k němu štěstí místy obracelo zády.. Jak už někdo kdesi psal - některé postavy si tak zamilujete (Čermák, Albinka a jejich stupňující se vzájemná náklonnost je tak úchvatně dojemná a srdce oslovující..prostě zasáhne všechny city:)..) - prostě si ty postavy tak oblíbíte a zamilujete, že se s nimi jen těžko loučíte.. Jsem velmi rád, že jsem měl kdy možnost si tuto skvělou a milou knížku přečíst.. Aspoň tady zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.. Jo a P.S!:). - toto je první knížka, u které se mi stalo, že jsem byl vnitřně tak napjatý a jaksi rozhozený, že jsem se musel první podívat na konec knihy a přečíst poslední 1-2 stránky, abych "zvědíl" jestli to opravdu dopadne zhruba tak, jak jsem si přál.. teprve pak jsem byl s to číst vesele a v klidu dál..:)..
Štítky knihy
19. století vlastenectví učitelé, učitelky, pedagogové národní obrození doporučená školní četbaAutorovy další knížky
| 1972 |  Cestička k domovu: výbor povídek a básní |
| 2010 |  Kalibův zločin |
| 1965 | Zapadlí vlastenci |
| 1974 | Z křišťálové studánky |
| 1961 | Výminkáři |
To je prostě klasika! A odehrává se v nádherném prostředí Pasek nad Jizerou, kde mají dokonce Muzeum zapadlých vlastenců.