Západo-východní zrcadla
Adam Borzič
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398282/bmid_zapado-vychodni-zrcadla-J8F-398282.jpg
4
12
12
Ve své čtvrté básnické knize opouští Borzič opulentní imaginativní jazyk i hřmotný subjekt předchozích sbírek a vrací se k dřívějším motivům své tvorby, k historickým básním, jejichž styl je střízlivý a čirý. Západo-východní zrcadla tvoří čtyřicet básní, jejichž lyrickými subjekty jsou slavné postavy umělců a myslitelů z období renesance a významné osobnosti středověké islámské mystiky. Proč se v této knize setkávají renesanční humanismus a islámský súfismus, objasňuje Borzič v eseji „Zrcadla v zrcadle“, který sbírku doprovází, a v němž se věnuje duchovním motivům knihy. Tento básnický mezikulturní dialog je pro Borziče rozhovorem srdečním. Je také odpovědí pro ty, kdo na pozadí imigrační krize vnímají západní a islámskou kulturu jako nesmiřitelné protiklady. Možná ale chtěl autor napsat jen knihu o historických postavách, které miluje. A možná tu knihu napsaly jeho prostřednictvím tyto postavy.... celý text
Přidat komentář
V Zrcadlech je k nalezení moderní duchovní poezie, která ale netematizuje přímo Boha, Tvůrce, Jednotu nebo jinou základní mystickou entitu, ale postavy duchovní historie islámského súfismu a evropské renesance. Půvabné a něžné příběhy, nebo spíš lyrická vyprávění mě nejednou přiměla otevřít Wikipedii a dozvědět se o aktérech víc. Zajímavá a místy objevná je i rozsáhlá osobní studie, možná spíš vyznání, které tvoří plnoprávnou druhou část knihy.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Počasí v Evropě |
| 2018 | Proroci post-utopického radikalismu: Alexandr Dugin a Hakim Bey |
| 2011 | Rozevírání |
| 2015 |  Orfické linie |
| 2009 | Fantasía |
„Zajímá tě, jak poznat Gabriela své duše?
Nezachytíš jeho pírka, budeš-li jen přesýpat písek,
neucítíš jeho dech, budeš-li stále pít jen mrtvou vodu.
Musíš se vydat do jiné pouště, objevit jiný pramen.
Tam utišíš svou žízeň, až z ohně vody vyletí pták.
Pak jeho duha tě zastíní jako celou širou Zem.
Tam utišíš svůj hlad, až se před tebou zjeví hora Qáf.
Šeptej a znovu šeptej, dokud ti noc nesmaže tvář.
Šeptej a znovu šeptej, až budeš jen jejím šepotem.
Šeptej a znovu šeptej, až uslyšíš svého Anděla.
On bude Andělem všech, kdo jsou věrni Lásce.“
Adam Borzič ve své sbírce vědomě navazuje na Goetha a jeho Západovýchodní díván. Jak moc zdařile, to nevím, původní Goethovy verše jsem nečetl a ani obecně se v díle tohoto německého multimozku neorientuji.
Ale Borzičovi verše se mi i bez toho líbily, moc se mi líbily. Dýchla na mě z nich atmosféra raně renesančního optimismu, víry v člověka a obdiv k jeho mnohostranným dovednostem. To vše bylo popsáno křehce, něžně, s pokorou vůči jazyku dob minulých, ale bez muzeální nostalgie.
Rovnoměrná pozornost, kterou Borzič věnuje velkým postavám západní a východní minulosti, ukazuje, jak málo toho o civilizaci východu víme – zatímco mnohá jména renesanční Evropy nám jsou minimálně povědomá, mystici súfismu jsou pro nás velkou neznámou. Těžko společně s autorem necítit rozmrzelost nad tím, že s takto obohacující částí světového myšlenkového dědictví nehodláváme ztrácet čas. Těžko tenhle eurocentrismus vnímat jinak než jako kulturní zabedněnost – což Adam Borzič vnímá, reflektuje a předkládá před čtenáře poetickým jazykem ve svých básních a pak explicitněji v navazujícím eseji (ten je zároveň informačně hodnotný a zároveň osobně angažovaný). Na nás čtenářích už pak je, jestli si necháme rozšířit své obzory anebo zůstaneme u předsudečného myšlení a to jediné, s čím si arabský svět budeme spojovat, bude i nadále terorismus a pocit ohrožení vlastního blahobytu.
„Moje míza vtekla v tinkturu světla,
opět jsem se smál, protože jsem mizel.
Mizel a přese mě chodili andělé,
kopce se zvedaly a borové háje voněly
a lidé krásní jako samo světlo
je plnili něhou. (Nebyl jsem sám.)“