Zápisky z garsonky
Pavel Novotný
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/450680/bmid_zapisky-z-garsonky-4n8-450680.jpg
5
59
59
Poetický cyklus Zápisky z garsonky je neskrývaně autobiografický – garsonka, kterou obývá malý chlapec spolu se svou invalidní matkou, je plná knih, gramodesek a matčiných svobodomyslných přátel. Protipól bezpečného, avšak křehkého světa panelákového bytu na libereckém kopci představuje mocný, chladný řád v domě prarodičů pod kopcem. Jednoznačný a neproblematický vesmír dítěte se postupem času smršťuje; přichází nevyhnutelný zápas o identitu a životní prostor – zprvu v náznacích, později se vší naléhavostí. Hledání rovnováhy mezi volností a disciplínou, mezi „nahoře" a „dole", mezi vášní a nadhledem a v neposlední řadě i mezi tragédií a groteskou můžeme sledovat jak v jednotlivých drobných příbězích, tak v rovině jazykové. Právě promyšlená práce s jazykem a palčivě prožitými motivy skladbu propojují v hluboký a přitom čtivý celek.... celý text
Přidat komentář
Žalozpěv za mámou a ztraceným dětstvím. Množství povědomých epizod, spousta lidí charakterizovaných tak stručně a přesně, že se tají dech, a chvála plevele.
Vzpomínky na dětství a dospívání v panelákové socrealitě je tak nějak podobné v paměti všech, co to zažili. Zde ozvláštněné jejich středobodem, originální postavou nekonvenční, bohémský rozevláté matky a Dědka jako jejího opaku. A nejsou to žádné sentimentální a zidealizované vybledlé závany zasuté v dávné paměti, ale nesmírně živé obrazy, ze kterých je silně cítit blízký vztah a spiklenectvi s matkou i dětská hrůza z Dědka. Poetické a přitom naprosto autenticky klučičí. Tak přirozeně a lehce plynoucí, bez ozdob a obvyklých básnických vzletností či obrazných metafor, jejichž smysl umí rozklíčovat jen sám autor, až to působí dojmem zápisků přepsaných z paměti na jeden zátah...a stejně tak tu necelou stovku stran může vdechnout i čtenář.
Poezie v próze. Syrovo poetická autobiografie, o dětství a dospívání stráveném s bohémskou matkou v garsonce na libereckém sídlišti. Jsem uchvácena.
Silná, velice osobní narativní sbírka, která je nadto - což v případě básnické knihy může znít dost překvapivě - tematicky nesmírně zajímavá. Samozřejmě lze spekulovat, co všechno z těch příběhů a momentů básník (a nyní nemám na mysli lyrický subjekt, ale reálného Pavla Novotného) skutečně prožil a co už je nějak konstruovaný básnický obraz, či dokonce hledaná metafora. Nicméně reálie prostoru kolem libereckého Wolkeráku, mezi Lidovými sady, Březovou alejí a Výšinou, jsou zcela autentické - - a samozřejmě i to je mi na knize nesmírně sympatické, že jsou to skladby z míst mně důvěrně známých. Co naopak osobně neznám a vnímám jako obohacující, je situace dítěte a dospívajícího v atmosféře sklonku komunismu a doby těsně porevoluční, vyrůstání v malém bytečku, dětské hry kolem paneláku, ale i pozoruhodné půl štěstí, půl neštěstí maloměstského nonkonformismu, vylíčené na životních peripetiích matky a jejích přátel. Ale aby to nevyznělo matoucně: nejsou to žádné žánrové výjevy, nostalgie, byť silně zastoupená, přečasto není hřejivě konejšivá, nýbrž mrazivě znepokojivá, v lepším případě zarážející, v horším drásavá. To vše plyne v linii časově zřetelné, ale jinak nijak zvlášť prokomponované, některé výjevy a postavy (nepočítaje ty hlavní) se sice vynořují opakovaně, ale celé je to spíše živelné a byť nemáme pocit, že by celku něco chybělo, zároveň nelze prohlásit, že by se nemohlo škrtat (anebo klidně i něco doplnit), aniž by to do celkové koncepce výrazněji zasáhlo. I tento nepříliš regulovaný tok vzpomínek, jež jsou současně (jak to obzvlášť zřetelně vytane v působivém závěru) katarzí, očistným smírem, dodává dílu punc autenticity. Zkrátka a dobře: Novotného sbírce věřím a dovedu se do ní - i přes odlišné zkušenosti a dětství v jiných kulisách - ponořit a rozumět.
A z tohoto přebytku prostoru
si pořídila domů ptáky
a žila s nimi jen vzlétnout.
Po přečtení mi došla mi slova, a tak nevím co dodat víc, než že si ji už teď pročítám znovu.
Dlouho jsem nečetl nic tak účinného, upřímého a soustředěného. Nechat takto nahlédnout do intimní sféry je odvážné. Udělat to s nadhledem, bez holedbání, bez fňukání, ale stále "prožitě" je nečekaný nadstandart.
---
Při čtení jsem zapomněl na to, že jde o poezii. Chyběl tam místa, která nejsou určena čtenářům, ale básníkům konkurentům. Dojem povídky jsem taky neměl, nějak jsem podvědomě nečekal - nescházela mi nějaká standardizovaná pointa. Románu vůbec ne (tam se nevpadne, tam se pomalu sestoupí, rozbije tábor a nocuje). Způsob (nikoli hloubku) zážitku bych přirovnal ke komixu, videoklipu, panáku.
Přišlo mi to jako něco, co vzniknout mělo a muselo. A umí to svou tíhu předat dál, aniž by to dusilo. Vlastně závaží přidané na správnou stranu může být protizávažím, které vyrovná misky.
---
Zpětně vím a uznávám, že je to báseň. Konstrukce, která v mém případě funguje. Jen nevím jak, proto bych ji neubral ani slovíčko. (...přestože jindy bych klidně škrtnul celou ediční řadu...)
---
Už se těším na Dědka - přestože ho už teď nesnáším.
Bylo to pohlazení a nostalgická vzpomínka i na mé dětství a dospívání. Četla se jedním dechem, chvílemi jako bych byla v garsonce plné peří a knih s obrovským oknem a chápala překvapivě mnoho.
A tohle je přesně jeden z důvodů, proč bedlivě sledovat udílení literárních cen. Kdyby Zápisky z garsonky nezískaly minerálkovou cenu,nejspíše bych jejich existenci ani nezaregistroval, a pokud ano, neměl bych konkrétní motivaci si přečíst zrovna je. Tak bych přišel o mimořádně silný estetický, citivý i smyslový zážitek, ke kterému se určitě ještě budu vracet.
Novotný používá věcné, prozaické (smím to slovo použít?) verše, které hladce splývají do soustavného toku jako dny prožité v garsonce. Díky nim se kniha v podstatě nedá číst jinak než naráz, ovšem ve správném tempu. Také doporučuji hlasitý přednes, při kterém vyniká specifická zvučnost básnického jazyka - na druhou stranu když ležíte venku na lehátku a polohlasem přeříkáváte cosi o nějákém Dědkovi, může to přihlížející poněkud zneklidnit.
Čistý a věcný verš v obecném jazyce funkčně koresponduje s obsahem sbírky: malé události prožívané malými lidmi, zasazené chronologicky do více či méně pevných časivých úseků, přesto se odehrávající v bezčasí, kupící se jedna vzpomínka na druhou v cyklických vrstvách, ze kterých nám nakonec vyvstává celý jeden život člověka, vyrůstajícího s matkou v garsonce, expandujícího do okolního světa a mezi jeho obyvatele, opouštějícího příliš těsnou garsonku a příliš blízkou matku, končícího své vyprávění v opuštěné garsonce, v bodě, kdy všechno zaniká v nepochopitelnosti při konfrontaci s nevyhnutelným zánikem.
Co se mne týče, nikdy jsem nežil v garsonce, nepoznal prostředí sídliště a jsem dítě 21. století, které totalitu i Listopadové dny zná jen z doslechu (například z této knihy, kde je totalitní Československo evokováno především prostřednictvím Matky). Přesto ke mně Zápisky hluboce a intimně promlouvají, což o leččens svědčí.
Anebo pan Bayer, co
v modrákách a baretu
sekával trávu u parkoviště,
a když pak umřel, vystřídal ho
pan Barek,
co pak taky umřel.
(Sousedi, str. 18)
Epické vzpomínkové básně s jednoduchou stylizací, ale velmi autentické, strhující čtení (ano, přečteno jedním dechem), bez patosu, s citlivostí pro detail a vyobrazení vzájemných vztahů. Svět drobné garsonky, ve které lyrický subjekt/vypravěč sdílí s matkou, se postupně rozpíná do okolí a seznamujeme se i s dalšími podivnými postavičkami okolí, například s přísným dědkem, jenž stále dokola opakuje "ty jsi technický typ", a bohémskými kamarády matky. A to sociální prostředí je tak kontrastní k obsahu garsonky, která je napěchována kvalitní literaturou a solidními deskami.
Ta socialistická atmosféra je mi velmi vzdálená – ale občas jsem se přistihnul, že vlastně postavám dané situace závidím, jako by v tom bylo něco, co už teď nemůže být. Jako bych se do té místnosti, kterou rozzvučuje vítr, i přes tu specifickou dobu a umístění, rád podíval. Silná a přístupná kniha!
(Velmi mě potěšilo zjištění, že "popravy pampelišek" jsou regulérní hrou a že mé dětské konání nebylo až tak podivné! A ty dveře na obálce, ty jsou taky staré známé.)
PRIMEROS GUM
Dole u garáží stávala
oloupaná stará maringotka
a v ní každé pondělí
Gene Hackman, ten drsňák
z Francouzské spojky,
vážil sběr,
táhl z něj rum a cigarety.
Nosil jsem mu tam kartony,
které jsem lovil za sámoškou,
Gene to hodil na decimálku,
chvíli dělal, že jako váží,
pak dělal, že jako počítá,
dal mi korunu dvacet
a já si takhle postupně šetřil,
až jsem se jednoho letního dne
vydal do sámošky a nakoupil
pro sebe a pro kamaráda Fanouše
dvacet nanuků Ještěd,
protože tohle byl náš
odvěkej sen.
(s. 36, úryvek z básně)
teda to je dobrý, přečetl jsem na jeden zátah překvapený formální lehkostí a obsahovou hutností veršové zkratky a byl odměněn působivou, nesentimentální, chlapskou (ale ne chlapáckou!) pointou
Výborná kniha, která se čte jedním dechem. Dětství strávené na Wolkeráku v Liberci a život v jeho okolí. Možná je to i tím, že místa popisovaná autorem dobře znám a mám k nim podobně melancholicko-nostalgický vztah. Doporučuji.
Štítky knihy
česká literatura autobiografické prvky prarodiče matky a synové sídliště panelové domy, paneláky Liberec Magnesia Litera svět očima dítěteAutorovy další knížky
| 2020 |  Zápisky z garsonky |
| 2013 | A to si pak můžeš řikat, co chceš |
| 2010 |  Mraky |
| 2016 | Tramvestie |
| 2013 | Havarijní řád |
Ježkovy, tohle bylo teda! Poetický, ale tak, že i naprostej nepoeta pochopí, co tím pan kluk myslí. To dětství v garsonce s matkou, návštěvy dědka, jejich nerovnováhu, dospětí. Na Zápisky z garsonky jsem se chystala předlouho a jsem šťastná, že jsem se k těmto vzpomínkám do dob socialismu dostala.