Zápisky z volných chvil

Tři vrcholná díla žánru (Důvěrné sešity — Záznamy z poustevny — Psáno z dlouhé chvíle), představujícího neodmyslitelnou součást japonské klasiky, překlenující dobou vzniku víc než tři století. Císařovnina dvorní dáma Sei Šónagon psala Důvěrné sešity už na konci 10. století, vlastně několik málo století po zformování japonské státnosti a historického národního společenství a také jen pár set let po prvních projevech japonského písemnictví. Uvážíme-li vývoj na Západě a autorčino postavení, překvapí nás zjemnělá vnímavost i nekonvenčnost pohledu, schopnost vyjadřovat se lehce, nevtíravě, nuancovaně a s bezprostřední sdílností a postihnout i letmé a intimní dojmy a city. Buddhisticky nejpravověrnější, svou formou nejméně zápisníkový, a dá-li se tak vůbec říci, nejméně frivolní je druhý text tohoto triptychu, Záznamy z poustevny, kterými kolem roku 1200 vyjádřil svou nedůvěru a nechuť k rudému prachu tohoto světa zahořklý, pesimistický Kamo no Čómei, skutečný poustevník se sklonem k baroknímu kazatelství a i s jeho zálibou v křiklavém kontrastu, gradaci a naléhavému vyhrocení, přitom ideově nejkonsekventnější a nejnesmlouvavější. Chronologicky nejpozdnější dílo tohoto svazku, Psáno z dlouhé chvíle, napsal ve třicátých letech 14. století (1330–1331) Jošida Kenkó, často zvaný také Kenkó Hóši. Mnich, i když v postojích a názorech tohoto zvídavého, skeptického, společensky zřejmě rušně žijícího vzdělance není toho příliš, co nám připomene řeholi. Jošida Kenkó je zkušený, pronikavý pozorovatel života své doby a nejednou nás zarazí, jak hluboko se dovede zahledět do lidské duše, včetně vlastní. Tematická škála záznamů je jak jen možno rozsáhlá: najdeme tu malé básně v próze, dvorské klepy, kuriozity, vzpomínky, úvahy o lidském charakteru, morálce i vkusu, typicky japonské popisy přírody, slavností i prchavých dojmů. Ilustrovaný doprovod z japonských originálů vybrala Helena Honcoopová.... celý text