Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/536664/bmid_zapisnik-alkoholicky-662141ca46a9c.jpg
4
985
985
Poslední sklenička… dnes už popáté. Kniha podle blogu, který získal cenu Magnesia Litera. Michaela Duffková je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Všechny odpovědi přináší otevřená a přímá zpověď abstinující alkoholičky.... celý text
Přidat komentář
Sleduji zavislaky na youtube, nebo obecne na netu. Duffkova neni jedina, ktera to ( kupodivu dost rychle ) zvladla. Navic cely ten pribeh je nejaky nedodelany a hlavne podezrele dost medializovany. Za me jen 1 hvezda za to, ze si k tomu blogu sedla a neco sesmolila.
Zápisník alkoholičky od Michaely Duffkové je otevřenou a syrovou zpovědí ženy, která se rozhodla bojovat se svou závislostí na alkoholu. Kniha vychází z jejího blogu oceněného Magnesií Literou a přináší autentický pohled na to, jak snadno se může člověk propadnout do závislosti, i když se navenek zdá, že má vše pod kontrolou. Michaela popisuje nejen svou cestu k uzdravení, ale i to, jaké bylo přiznat si problém a jak se s tím vyrovnávala její rodina. Zápisky jsou velmi upřímné, emotivní a čtenáře vtáhnou do jejího vnitřního světa, což je jeden z největších přínosů této knihy.
Přestože se mi kniha líbila a považuji ji za důležité svědectví o závislosti, měla jsem pocit, že se místy táhla. Nejvíce mě zaujala druhá část, kde dostávají prostor i pohledy členů rodiny, zejména matky a manžela. Tyto pasáže dodávají příběhu nový rozměr a pomáhají lépe pochopit dopad závislosti na nejbližší okolí. Viděla jsem i filmovou adaptaci a myslím si, že kniha je skvělým doplněním filmu, protože umožňuje lépe porozumět myšlenkám a emocím autorky, což film nedokáže zprostředkovat tak hluboce. Oceňuji její otevřenost a odvahu sdílet svou zkušenost bez příkras, což dělá knihu nesmírně autentickou a silnou.
Klobouk dolů, že se autorka rozhodla otevřeně vyzpovídat z problémů s alkoholismem – především protože jsme v zemi, kde je alkohol tolerován prakticky na všech frontách, ale negativní následky se okázale přehlížejí nebo zlehčují. Tím však výčet pozitiv končí. Čtivé to je, po literární stránce to však žádná sláva není.
Celé to působí jako spíchnuté horkou jehlou, je škoda, že autorce nedali v nakladatelství k ruce nikoho, kdo by jí pomohl… tak nějak se vším. Zpověď je to syrová, ale místy přeci jen zasahovala (auto)cenzura, protože některé zážitky byly až příliš bolestné a stále čerstvé, než aby je plně vyjevila čtenářům.
Proto ale chybí hlubší psychologické prokreslení jednotlivých aktérů, skoro k nikomu si nešlo vybudovat žádný čtenářský „vztah“ a dost to komplikovalo pochopit jejich motivace, především ve vypjatých momentech. Nepřehledné bylo i vykreslení rodinných vztahů, přátel a kamarádů (občas jsou důležití, občas ne, ale je v nich chaos, protože jednou je to „moje dobrá kamarádka“, pak další „kamarádka s dětmi“ atd.).
Paradoxně ani o autorce / hrdince se toho zase tolik nedozvíme. Důvody, proč začala pít, jsou nastíněny velmi lehce i s celkovou rodinou anamnézou… nejvíce se o ní dozvídáme během odvykání, ale průběh léčby a doléčování je popsán jen velmi zběžně.
Co nechápu naprosto je její „vztah“, který má víc red flags než prvomájový průvod na Rudém náměstí. Za každou cenu se snažila udržet „tradiční rodinu“, kterou sama v dětství neměla a byla pro to ochotná se odrbat i o ty zbytky důstojnosti, které jí po alkoholových eskapádách zbyly. Nehledě na to, že to, co popisovala, vykazuje známky toxického vztahu a místy dokonce týrání (ekonomického, psychického i fyzického).
Neskutečně frustrující byly její odchody a návraty od toxického manžela, protože schéma se neustále opakovala – vyhrožování, nadávání, stalking, love-bombing, omluvy, pláč, další vyhrožování, a tak pořád dokola. Neměla v něm žádnou podporu, z rodičáku ji nechal platit chod celé domácnosti, dokopal jí k tomu, aby po pár měsících po porodu šla do práce, po interrupci čekal, že bude bez problémů skákat kolem dcery… navíc během vtahu 3x neplánovaně otěhotněla, to prostě není náhoda.
Autorce samozřejmě fandím dál, ale upřímně doufám, že k psychologovi a na terapie chodí i její manžel.
Příběh o závislosti na alkoholu z ženského pohledu, o velké vnitřní síle a snaze postavit se zpět na střízlivé nohy. Autorka se také upřímně zabývá otázkami, jak se dostala na samé dno. Jedná se tak o upřímnou a intimní zpověď, ve které zmiňuje alkoholismus otce, špatné vztahy v rodině manžela a spory s ním. Ze svého pohledu mohu říci, že postava muže mi byla nejvíce protivnou ze všech. Jeho zlehčování, neustále citové vydírání v podobě odejmutí dcery, totální nepodpora ženy na mateřské v podobě finančního zabezpečení - žena škemrá o peníze na nákup pro rodinu, pro malou dcerku. Nucení na potrat, protože není ta správná doba v manželství. No.....kvůli takovému chlápkovi bych byla alkoholičkou taky.
Shrnuto podtrženo, příspěvky na facebooku tomuto sdělení seděly. Když se ale spojily v jeden celek, došlo k zacyklení, dynamičnost se vytratila a vše se rozmělnilo do nekonečných opakujících se nářků.
Míša měla vždycky ráda k zábavě skleničku vína. Byla uvolněná a spokojená a prostě to k pubertálním pařbám patřilo. Jenže bohužel se postupem času dostala do stádia, že skleniček přibývalo stejně jako rodinných starostí, které se snažila utápět v alkoholu. Bydlení s manželovými rodiči, stereotyp na rodičovské dovolené a ze skleničky večer se staly dvě láhve denně. Možná i víc.
Autorka naprosto bez nějakých vytáček a omlouvání se líčí svoje alkoholové peklo. Při čtení jsem měla pocit, že na mě alkoholové výpary dýchají ze stránek. Tak moc byly popisy autentické. Míša o sebe přestala pečovat, byla neustále, jak se říká, v lihu. Manželství bylo v troskách, už tak napjaté vztahy s manželovými rodiči byly našponované k prasknutí. Jednoho dne se vše sesypalo jako domeček z karet a Míša se ocitla na úplném dnu. Totálním alkoholovým dnu a přesto sebrala poslední zbytky sil a pokusila se zabojovat. Poprat se s alkoholem jako lvice a stát se abstinujícím alkoholikem. Jak všichni víme, protože film asi nikoho neminul, tak to Míša dokázala. A dokázala mnohem víc. Nejen nepít, ale napsat knihu za kterou získala v roce 2019 cenu Magnesia Litera a poté si splnila sen. Vybudovala centrum pro lidi bojující s alkoholem. Centrum Alkos. Dokázala všem lidem, kteří jí nevěřili a ztráceli s ní trpělivost, že svůj boj neprohraje ač to muselo být neskutečně těžké.
(SPOILER) Audiokniha. Velmi poutave a autenticky napsana kniha. Kdo se ve svem okoli s necim obdobnym setkal, zajiste porozumi. Nejvic me uchvatila az desiva uprimnost spisovatelky. Obcas jsem si musela dat pauzu, az tak silne na me pusobila.. Zamyslela jsem se take nad neuveritelne pevnou vuli a odhodlanim autorky, diky kterym dosahla abstinence. Nevim, zda se ji podarilo splnit si svuj cil a skutecne zalozila instituci pomahajici lidem se zavislosti na alkoholu, ale moc bych ji to prala. Takovy clovek totiz patrne bude velmi empaticky k dalsim alkoholikum a tudiz clovekem na svem miste.
Musím říct, že moc nerozumím tomu, proč se tyhle texty dočkaly knižního zpracování. Jako blog super a určitě terapeutický, nicméně na knihu je jich škoda - ufňukaná zpověď nespokojený ženský, která si neváží toho, co má a trpí pubertálním pocitem "nikdo mi nerozumí". Jazykově nezajímavý, příběhově vlastně taky. Kdyby zůstalo u blogu, bylo by to lepší
Asi každý ví po filmu co má ve knize čekat. Dobře napsané, děj i přes znalost příběhu z filmu zajímavý a s většími emocemi. Zajímavá část o boji s alkoholem i ta o nápravě rozpadlých vztahů. Plus odvaha vše popsat pod vlastním jménem. (Snad jen tchýně a tchán odsuzováni až moc povrchně a přísně)
Kniha, ze které mě lehce mrazí, mi otevřela oči v mnoha směrech. Pohled na tuto ožehavou tématiku, přímo zevnitř, po vlastním prožitém nezkresleném zážitku je vždy nejvíce inspirativní. Připustit si svůj vlastní problém a mít vůli se léčit, i když to někdy nedává smysl, je to nejtěžší rozhodnutí. Míša tu odvahu našla a navíc pomáhá dalším lidem. Děkuji
Alkohol je metla lidstva. Již po staletí nás ohrožuje svou neodolatelnou vůní a chutí. Mnozí mu sice podlehli, ale i tak se najdou tací, kteří mu s vytrvalostí odolávají. Mezi takové patří Michaela Duffková, která svůj boj s „démonem“ sepsala v uznávaném blogu, který se pyšní otevřeností a upřímností.
Zápisník alkoholičky postrádá jednu věc, autentičnost. Za celou dobu, co jsem knihu četl, jsem nebyl schopen pochopit situaci, ve které se autorka nacházela. Souboj s alkoholem popisuje jako něco, co vlastně ani nestojí za zmínku. Většina zajímavých pasáží je tu popsána skrovně a uboze; o době, kdy byl smyslem autorčina života alkohol, se moc nerozepisuje. Na druhou stranu obdivuji její výdrž a odhodlanost. Celou situací si prakticky prošla sama a bez pomoci druhých. Je obtížné najít pomoc, když nad vámi ostatní zlomí hůl. Autorce se rovněž nedá vytknout otevřenost, se kterou popisuje události, kterých ona a její nejbližší museli být součástí. Nebojí se být sebekritická a rozhodně má co říct. Problém tkví v tom, že toho moc neřekne. Zápisník alkoholičky si zakládá na rychlém tempu. Z nějakého nepochopitelného důvodu se neustále spěchá z kapitoly do kapitoly; místy se i dost opakují informace. Autorčina rodina a přátelé jsou tu popsány velmi skrovně, takže se s nimi nedokážete naplno seznámit a pochopit tak jejich názor na situaci, ve které se ocitli.
Dá se Zápisník alkoholičky považovat za kvalitní literaturu? Pravděpodobně ne. Zápisník alkoholičky ve skutečnosti žádnou literaturou není. Kniha je založená na příspěvcích ze sociálních sítích, kam Duffková psala. Obsah knihy by se tedy dal shrnout jako „vlákno“, které byste našli na různých fórech či sociálních sítích. Myslím si, že kniha mohla být zpracována o něco lépe, aby nevyznívala jako plačtivá zpověď jedné ženy, která sama sebe lituje na každé stránce. I přes veškerou kritiku věřím, že Zápisník alkoholičky obsahuje něco, co v něm určitá čtenářská obec najde. Pro lidi, kteří si touto situací prošli, anebo procházejí, se tak mohou jednoduše vcítit do situace Michaely Duffkové a zamyslet se tak nad životem a rozhodnutími, kterým ovlivňují nejen sebe, ale i své okolí.
Tohle se snad ani nedá hodnotit...jako literární dílo nebo odvahu na sebe prásknout to, co málokdo? Nebo happy end, když nevíme, jestli je happy nebo už end? Chtěla jsem si knihu přečíst raději, než jít do kina, nečekala jsem víc,než v ní bylo a s tím mám splněno
Kniha kde se autorka velmi odkopala a čťivou formou tak popsala co jí přivedlo k pití a pak co jí pomohlo se z toho dostat. Kniha si zachovává formu deníku, neni to román. Pro mě zajímavý pohled do toho co vede lidi k tomu, aby si díky pití úplně zničili život a to nejen sobě a jak je pak těžké vrátit se do běžného života bez alkoholu.
Jak už zde bylo řečeno, určitě od knihy napsané podle blogu a se "zápisníkem" v názvu nemůžeme čekat literární perlu. Na druhou stránku má autorka velmi osobitý styl, který se čte velmi dobře. První půlka kniha a neustálé opakování "zase jsem pila" už mě po čase začalo dost nudit. Tuto pasáž musím naopak vyzdvihnout ve filmu, jelikož to T. B. dokázala zahrát naprosto bravurně. Velké plus filmu oproti knize vidím také v tom, že ve filmu mi byl její manžel vcelku sympatický (až tedy na to násilí), v knize mi dost pil krev. Oba manželé byli jednu dobu velmi sobečtí a zahledění do sebe. Na druhou stranu jen oni sami vědí, jak ty situace přesně probíhaly a nám nepřísluší je za jejich chování v nejtěžších chvílích jejich života soudit. Naopak obdivuji a vážím si Michaely, že se rozhodla jít s kůží na trh a předat svůj příběh dál ve snaze pomoci ostatním. Druhá část kniha mě bavila moc, jen, jak už tu také zaznělo, úplně nechápu, co na jejich manželství ještě chtěli zachraňovat, podle popisu v knize bylo odsouzeno k zániku. Oba se k sobě chovali neskutečně zle, nedokázali si porozumět, být si oporou, proběhlo tam i násilí, chvíli chtěl jeden, druhý chtěl vztah zahodit, pak se to otočilo.. Ale opět, nikdo, kdo si touto životní situací neprošel, nemůže hodnotit emoce a chování každého z nich. Ve finále se mi kniha i film velmi líbily a rozhodně obojí doporučuji všem, kdo s tímto problémem bojuje, ale i všem ostatním v rámci jakési prevence :-) zároveň autorce přeji, ať se jí už jen daří a ať už navždy zůstane abstinující alkoholičkou.
Autorčin blog jsem neznala, ke knize mě přivedla až ukázka filmu, který byl podle knihy natočen. Ač těžké téma, kniha se četla dobře. Jsem zvědavá na další díl.
Tuhle knihu by si měl přečíst každý. Aby si udělal obrázek o tom, co prožívá člověk, který je závislý na alkoholu. Aby si dokázal představit, jakými hrůzami si prochazejí jeho blízcí. A to si z pozice jedné takové blízké osoby troufám říct, že autorka se z toho dna obdivuhodně rychle odrazila, ale ty případy bývají bohužel ještě mnohokrát horší. Hrozně moc bych si přála, aby lidi pochopili, že ten, kdo pije, není borec, který zaslouží obdiv. I když kniha není žádné literární veledílo, moc autorce děkuji za sdílení a obdivuji za tu sílu, za osvětu a pomoc ostatním.
Precteno behem par dni, forma mi nevadila, pribeh je zapamatovatelny a dostatecne odstrasujici. Verim, ze dost lidi na materske ci jinak odstrizenych od sveho drivejsiho zivota by mohlo do nejake zavislosto spadnout, takze tahle geneze jedne zavislosti (a tezke cesty z ni) mi prijde dost uzitecna osveta.
(SPOILER)
Kniha je přesně tím, jak se nazývá - zápisníkem alkoholičky - a nejedná se o žádný román, ale o reálný život spisovatelky Michaely Duffkové. Naštěstí je jednou z těch, které se podařilo svou závislost dostat pod kontrolu a úspěšně s ní bojovat. Je až s podivem, jak rychle to šlo. Chápu, že po "vyléčení" (tomuto výrazu nevěřím, pro mě je každý alkoholik alkoholikem do konce života, byť abstinujícím) je člověk háklivý na jakoukoli nedůvěru ze svého okolí, ale taky bych měla problémy bezmezně věřit, že už člověk do závislosti znovu nespadne. Pořád si říkám PROČ to nechala zajít tak daleko, ale člověku, který závislost nezažil, se snadno hodnotí a odsuzuje.
Absolutně nechápu, jak se mohla Michaela po tom všem vrátit ke svému manželovi, ale rozhodně si dost ublížili oba navzájem.
Míša, aniž by si to uvědomovala, je tak trochu labilní, celkově nevyrovná, nevyzrálá a vnitřně sobecká, ještě dřív, než jí do spárů chytne démon alkohol.Ze začátku mi byla dost protivná a ke konci se to o moc víc nezlepšilo.Je poznamenaná vztahem-nevztahem se svým otcem, v kterém neměla mužský vzor.Pak i rozhodnutím o ukončení těhotenství.Nicméně i přes spoustu životních nástrah vyjde nakonec z celé situace silnější.A pokud její kniha někomu pomůže, jedině dobře.Celkově si myslím, že text osloví spíše ženské publikum.Film jsem zatím neviděl, ale nevylučuji shlédnutí skrze porovnání.
Alkoholik chápe. Alkoholik hltá slovo za slovem, protože přesně ví, o co jde. Nejste alkoholik? Nečtěte to. Autorka nezabíhá do žádných detailů, jen tak povrchně proplouvá a komentuje v podstatě svůj život. Kromě suchého faktu, že "zase pila", se za celou dobu nic moc nedozvíte. Mě to bavilo, protože chápu a vím. Ale objektivně souzeno, žádná velká hitparáda. Jediné, čemu nerozumím, proč zrovna tenhle výkvět získal cenu za blog.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Zápisník alkoholičky |
| 2021 | Zápisník abstinentky |
| 2024 | Zápisník nealkoholičky |
Po dlouhé době jsem přečetla knihu za dva dny. S kocovinou (a s tou morální obzvlášť) mám také nějaké zkušenosti, takže jsem se do Míši dokázala dobře vcítit a při čtení mi občas bylo i špatně. Moc pěkně napsané.
ČV 2025: Kniha o překonávání překážek.