Přidat komentář
25.12.2020
Působivý román, čte se výborně a obsahuje krásné popisy přírody, které plynule prolínají dějem...
2
04.10.2014
Plnost, zaber a expresivita pouziteho jazyka u Vrby vzdy zaskoci (i otrnuleho ctenare)...
Na závěr Vrba říká: Nikdo na to údloí nezapomene, jak je krásné, ale nikdo se tam nebude chtít vrátit, jak je smutné, ale neposlouchejte ho :) Já se tam vracím rád...
1
Autorovy další knížky
1919 | Boží mlýny |
1997 | Myslivcův rok |
1927 | Nejsilnější vášeň |
1968 | Srnčí milování |
1935 | Les |
Jan Vrba má vzácný dar , umí vyprávět a popsat přírodu tak krásně a vášnivě . Ale nejem krásu života on vidí krásu i ve smrti. Postřelený srnec se ještě chce naposledy rozhlédnout po kraji. liška tancuje se smrtí , běláskové padají do bláta a jsou smutně sledování svými druhy, když už pochopili, že už nevzlétnou.
Lidem tolik poetiky do života nedal. Příběh ze zapomenutého kraje s tajemným chátrajícím zámečkem , dívkou s minulostí a švarným myslivcem je aktuální i dnes. Po sto letech od napsání. A je důkazem, že tenkrát lidé určitě nebyli lepší než my, nebo se k sobě chovali lépe. Pomluvy. Předsudky . Ponižování chudších a povyšování se. Pýcha a pak pád a smrt člověka, který soudil bez rozmýšlení. I tak je to kraj, do kterého bych se ráda podívala tenkrát , ale i dnes.