Žargon autenticity. K německé ideologii

29.08.2021

Musím říci, že tahle útlá knížečka se mi jako nefilosofovi četla neobyčejně těžce a to nikoliv proto, že by autor používal složitý filosofický jazyk více než jiní, ve srovnání právě s Heideggerem je jeho jazyk ještě velmi civilní a srozumitelný, nýbrž pro prakticky nulové členění textu. Téměř v něm chybí dokonce i dělení na odstavce. Ideální by asi bylo, přečíst celý text naráz, tolik času v kuse ale nemám. Četl jsem tedy postupně asi dva týdny a měl jsem často problém se vzpomenout, co "bylo minule". Ale k meritu věci. Adornova kritika Heideggera je bohužel velmi přesná a oprávněná. Píšu "bohužel", protože mě Heideggerovo pojetí filosofie svého času velmi zaujalo a oslovilo. Už tehdy jsem ale měl pocit určité nepatřičnosti. Jako by namísto odpovědí dostal člověk vždycky jen umně zabalenou další otázku... Adorno pro mě tyhle pocity nesmírně přesně pojmenoval... Celkový dojem: 85%

11.02.2020

Tak jsem se těšil, že konečně někdo se fundovaně obuje do žargonu novodobé filosofie... A houby. Jde jen o konkurenční boj v rámci téhož žargonu, ač Adorno vší mocí se snaží čtenáře ukecat, že ten jeho je lepší. Dokonce bych řekl, že citace například Jasperse vyznívají jazykově i co do smyslu čistěji než text jeho kritika. Jaspers: "Opravdovým může ve světě zůstat jen ten, kdo žije z něčeho pozitivního , co má v každém případě jen díky vazbě. /.../ Jen ten, kdo se svobodně váže, je chráněn před tím, aby zoufale nerevoltoval sám proti sobě." (Str. 26) Adorno: "Jen ten, kdo se ujišťuje o vztazích jazyka k jednotlivým slovům, je práv tomu, co si jazyk vyžaduje. Tak jako hrozí, že fixace čistého významového momentu přejde v libovůli, tak ovšem také hrozí, že víra v nadvládu konfigurativního přejde v něco chybně funkčního, v něco pouze komunikativního; v nerespektování objektivního aspektu slov. V jazyce, který je k něčemu, se spolu obojí shodne." (Str. 60) Adorno tedy nezatracuje "konfigurativní", jen volá po jakési tajuplné shodě s "objektivním". Což sám sobě tlumočím: správný je takový poměr A s B, který jednotlivým autorům osobně voní. To všichni víme, známe a používáme, akorát filosofové z toho dělají vědu. A Adorno to říká ještě šroubovaněji než ti, jež okopává. Jinak překlad mi přijde až obdivu hodný a knížka nudná není - akorát holt nemám pocit, že kritik místo kritizovaného sám nabídl něco lepšího.

04.02.2020

S kolegou níže nemohu souhlasit. Adorno svým svébytným jazykem kritizuje Heideggerovu fundamentální ontologii a to silnými argumenty. Žargon Heideggera tkví hlavně v neuchopitelnosti jeho pojmů, které sice znějí hluboce, ale jsou ve výsledku vyprázdněné a neuchopitelné. Z podobné pozice pak lze kritizovat i Adorna, ale taková kritika neobstojí. Pojmy, které Adorno užívá, jsou sice komplikované a jazyk je opravdu složitý, přesto nelze říci, že jde o pojmy prázdné. Ba naopak. Problémem pak je spíše neznalost pojmosloví (čemuž se nelze divit, mě samotnému mi jich také nesčetně uniklo). Problémem díla tak je, že jde o fragment vytržený z většího celku. PS: S překladem také nemám problém, ba naopak.