Zástupca
Rolf Hochhuth
Máloktorý dialóg medzi dvoma spisovateľmi vyvolal taký záujem verejnosti, ako sa to stalo v prípade dialógu západonemeckého dramatika Rolfa Hochhutha so slovenským spisovateľom Ladislavom Mňačkom, a to nielen v našej, ale aj v celej svetovej tlači. Diskusia, ako vravievame, bola plodná, veď popri inom vyvolala aj záujem o knižné vydanie a inscenovanie hry Rolfa Hochhutha Zástupca u nás, a nielen u nás. Na mnohých svetových javiskách (Berlín, New York, Viedeň, Paríž a inde) vyvolala inscenácia tejto hry búrky nadšenia, ale i nevôle, protestov a demonštrácií. Nečudo, veď ide o drámu par excelence politickú, neobyčajne aktuálnu a pre mnohých i háklivú. Povedať o hre, že je „protipápežská“, bolo by zjednodušovaním, skôr možno povedať, že Hochhuth na základe dôkladného štúdia otrasných, overených faktov vytvoril veľkú humanistickú drámu o ľudskom svedomí, osobnej zodpovednosti, o otázke zásahu človeka do dejín. Najvýstižnejšie postrehol význam tejto hry slávny nemecký režisér Erwin Piscator: „Ak sa nejaká hra môže stať stredobodom repertoáru, ktorý sa chce zaoberať politicko-historickými skutočnosťami: toto je taká hra! Pre túto hru sa oddá robiť divadlo; s touto hrou sa divadlu zase vracia jeho poslanie, s ňou je divadlo zase významné a potrebné“.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1966 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Der Stellvertreter, 1963
více info...
Přidat komentář
Ke knize jsem se dostal v rámci svého zájmu o pontifikáty Pia XI. a Pia XII., které mají jako společný znak svoji opatrnou politiku vůči fašismu i nacismu. Při prvním seznámení s tímto faktem se v nás může zvednou vlna nevole a hněvu: křesťanský postoj by měl být následováním onoho biblického "ano, ano, ne, ne" a nejvyšší představitel největší církve by neměl váhat při pozvednutí hlasu na obranu tak brutálně stíhané skupiny lidí, jako byli Židé pod krutovládou Adolfa Hitlera. Hochhuthova hra tenhle postoj přikrmuje: papeže vykresluje nejen jako zbabělce, ale v zásadě jako člověka cynicky necitlivého k židovským životům, kterého zajímá jen vlastní sláva, dobré jméno, moc a majetek. Ve hře jsou proto - zjevně záměrně - za sebe posazeny scény, ve které nejprve papež odmítá s chabou argumentací byť jen diskutovat o intervenci ve prospěch Židů, aby si hned následně s nepoměrně vyšším zápalem nechal vyprávět o finančních úspěších jezuitů tam a jinde.
Je takové hodnocení papeže spravedlivé? Nejsem historik a nedělám si nárok na objektivní posouzení, ale těžko mohu souhlasit s Hochhuthovým názorem, že "snad nikdy předtím v dějinách nezaplatilo tolik lidí životem za pasivitu jediného politika". Prezentované přesvědčení, že kdyby se papež postavil hlasitě a zřetelně na podporu Židů v Evropě a jinde, Hitler by tváří v tvář jeho hněvu a hrozbě exkomunikace hodil zpátečku, zastavil transporty a vydal se na kajícnou pouť do Canossy jako Jindřich IV.... no zní to sice jednoduše, ale je to jednoduše hloupé a ahistorické tvrzení. Židovský diplomat a religionista Pinchas Lapide připomíná, že nejvíc se proti transportům protestovalo v Holandsku, odkud bylo odvedeno nejvyšší procento židovské populace (79 %, včetně Edith Steinové, včetně Anny Frankové), zatímco v Itálii bylo 80 % Židů zachráněno. Zdá se tedy, že papežovo neokázalé "nemluvit, ale zachraňovat" bylo dobrou snahou realizovat realizovatelné. Podobně to viděla třeba Golda Meyrová, která v den smrti papeže Pia o něm mluvila vděčně a pochvalně.
Jaká je samotná hra? Nevím, jestli opravdu byla tahle velehra (velká myšleno rozsahem, čistého textu skoro 300 stran, kdyby to chtěl někdo kompletně inscenovat, tak by to muselo trvat tak pět hodin, ne?) napsána na objednávku sovětských tajných služeb, ale určitě tak působí - kromě ověřitelně nepravdivých informací (ne, Němci zvolení Pacelliho papežem nevítali s radostí, naopak) je černobílá a plochá jako nějaká socialistická agitka, jako Anna proletářka nebo epizoda seriálu s majorem Zemanem. Na mě tím působila vlastně opačně - ještě dřív, než jsem si začal dělat ohledně Pia jasno, byl mi na základě takhle lacině propagandistického útoku tenhle "hamižný velkokapitalista" intuitivně sympatický.
Nakonec jsem byl rád, že jsem tuhle knížku četl (včetně toho šíleného doslovu z roku 66), literární zážitek to byl nevalný, ale jako impuls k dalšímu přemýšlení a hloubání to bylo fajn.
Text divadelní hry je založen opravdu na „těžko dostupných“ pramenech. Generál rumunské tajné policie Ion Mihai Pacepa v interview pro newyorský časopis National Review uvedl, že dehonestační kampaň s krycím jménem „Seat-12“ schválil přímo Nikita Chruščov. Následně námět hry připravil jako součást aktivního opatření generál Ivan Agayants (1911–1968), náčelník dezinformačního oddělení KGB. Akce si kladla za cíl poškodit morální autoritu Vatikánu v západní Evropě, což se povedlo. Úlohy „nezávislého“ autora se ujal do té doby neznámý německý "spisovatel" Rolf Hochhuth.
Kniha, na kterou nezapomenete. Četla jsem ji v originále, pokud je to možné, doporučuji více než v českém překladu. Zfilmovaná podoba je zdařilá, ale knihu nepředčí (film Amen, 2002).