Ztracená země

29.04.2018

Miluju skandinávskou literaturu. Jiné plynutí času, většinou úplně pomalejší, než v jiných zemích Evropy. Dýchá z toho neuvěřitelný mír. Jensen není výjimka. Tahle první část cyklu začíná tak, že je zde naprostá absence postav. Jen divoká příroda, antropomorfizovaná, dýchá, žije, bojuje, umírá. Rostliny soupeří o své místo na slunci. Zabíjí se, ale žijí i ve vzájemné symbióze. Naprosto básnický jazyk, ale nenudí a nepřipomíná ani našeho "písmáka" Jana Vrbu. Je to tak napínavé. Krajině vévodí sopka Gunung Api, která má vlastnosti boha. Když se o několik stránek dál objeví první lidé, uctívají Gununga Apiho jako boha ohně. Část před příchodem lidí je esencí přírodní lyriky. Čtenář je postupně víc vtáhnut do děje, když se mu představí Muž, hrdina-antihrdina, který vede tlupu, protože je nejstarší, ale umí hlavně nejvíc řvát a zastrašovat ostatní tlupy. Je zvířecí a krutý, ale má zkušenosti a dovede tlupu vyvést z nebezpečí. Ovšem nádherný je až další hrdina v pořadí-Žár. Je to představitel pravěké inteligence, která si přemýšlením podmanila oheň a taky čas, který se naučila rozdělovat na dny, měsíce a roky. Je to ovšem poněkud neskutečné, ale kdo ví, jestli takový mozek opravdu nežil. Kniha připomíná Lovce mamutů od Eduarda Štorcha, ale je na mnohem vyšší úrovni. Jsem z toho nadšený a nebojím se dát plný počet v hodnocení. Mám všechny díly a jestli to tak půjde dál, tak se asi zblázním. Originální četba. Teď na léto se trochu schladit dobou ledovou a užívat si "prapůvodní prablaženost".