Zátoka smrti
Josef Karel Šlejhar
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79950/bmid_zatoka-smrti-0PN-79950.jpg
4
23
23
K výrazným hodnotám naší literatury na přelomu století patří dílo Josefa K. Šlejhara. V sugestivních prózách, psaných těžkým jazykem a komponovaných do neobyčejně živých obrazů, nastavil autor nelítostné zrcadlo společenské nespravedlnosti. Soubor rozsáhlejších próz Zátoka smrti zpřístupňuje v úplnosti, i když v přirozenějším sledu Šlejharovu knihu Z krajského města z roku 1910. Sytá kresba atmosféry, psychologická zkratka, mistrovský popis – to vše nalezneme v pozoruhodných povídkách, zachycujících rozvrácené lidské osudy. Poslední cesta sebevrahova v próze Kam až dojedeme je zároveň drsným soudem nad prázdným životem, „živočichopis“ rodiny pana profesora v Návratu rozvíjí mistrovskou šlejharovskou atmosféru mezi smutným osudem týraného dítěte a ubíjeného zvířete. Pohřeb zachycuje v analytické zkratce tragický příběh nešťastné venkovské dívky. Soubor je uzavřen meditujícím pásmem Zátoka smrti – apokalyptickým obrazem společnosti, která zapomněla na lidskost a povýšila honbu za majetkem na absolutní zákon.... celý text
Přidat komentář
Zátoka smrti není rozhodně odpočinkové čtení. Náročný jazyk i náročná větná skladba však dle mého ukrývají beznadějnou hrůzu a pesimistický pohled na svět, na ztrátu lidské důstojnosti, svobody a zatemnění veškeré morálky majetkem a touhou po moci či kráse.
Josef Karel Šlejhar popisuje vše velmi niterně a mnohá bezvýchodná sociální dramata dokáže ve svých povídkách promísit s nádherou a přirozeností přírody dle mého až dokonale hrůzným způsobem. Vše vrcholí poslední povídkou - Zátokou smrti, která snad nejvíce působí jako filozofické zamyšlení nad lidskou zhýralostí, smrtí, chudobou a krásou přírody.
Někdo by snad mohl namítnout, že Šlejhar jen tak vznešeně dává vyjevit svým bezútěšným pocitům a nesnaží se psychologicky či filozoficky najít řešení z beznadějných situací a naopak je žene k hranicím absurdity, ale myslím, že Šlejhar se jen pokusil popsat to, jak vše vidí on, a v jeho očích tedy pravděpodobně žádné východisko neexistovalo.
A v tomto řeřavění výhně, jíž plálo nitro, a v hlodání hladu svědomí se jelo dál, jelo, jelo, s nepomíjivým doprovodem a jakoby zapěním ztemňujících a srážejících se lesů a té hudby drátů tak bezejmenně žalostné, také jakoby se ztemňující a srážející, jež leda jen někdy rychleji, jako v zlekaném úžasu, zatrémovala a pak poklesla ve vzryvně protáhlé, usedavé kadenci jakéhosi táhlého malomocného pláče – vždyť také neživá hmota má svůj strach, nářek a pláč a své vzrušení . . .
Knižka obsahuje štyri poviedky, ktoré sú zhmotnením nepredstaviteľného pesimizmu, negativizmu a nešťastia. Neviem, kde hľadať príčiny. Šlejhar pravdepodobne mimoriadne ťažko prežíval svoj život, keď všade videl len smrť a beznádej. To by mi neprekážalo, keby nebol tak zúfalo nekonštruktívny. Neverí v dobré stránky ľudskej povahy, akoby neveril v dobro samotné. Úplne ho odignoroval. Snažila som sa odolávať, ale chvíľu po dočítaní som mala chuť sa rezignovane zakopať tri metre pod zem, prípadne hodiť do tej lákavej zátoky smrti, pretože na svete nie je vôbec nič pozitívne, krásne, neoplatí sa žiť a trápiť sa tu... no s tým rozhodne nesúhlasím. Autor ničomu dobrému ani nedáva šancu a práve toto čierne videnie u mňa nenašlo pochopenie.
Vypichnem ešte jednu menej náročnú vetičku (komplikovaná čeština mi nerobila problém, ale aj tak to celkovo bolo ťažkopádne a dusivo nepríjemné čítanie):
Ostatně, jsa na profesora ducha až dost prakticky řízného, pronikavého a vypočítavého, jenž dovedl ve svých kontemplacích sunout své skandy a své aoristy, které jako by vyhlodaly k nestrávení jeho útroby svorně se záživnějšími úděly náležitých dietních tříd a kvinkvenálek a aktivních a jiných přídavků, jichž bylo pořád málo – nenamítal celkem nic proti ošemetnému domácímu příteli, s nímž se někdy milostpaní opozdila notně do noci, pověsivši zatím panu profesorovi dva párky na kliku jako večeři – a co se týče toho jejich skoro zbytečného protivného klučíka, jehož jí vyneslo manželské spojení a kterého tím víc nenáviděla, toho jednoduše zavřela doma v kuchyni, ve společnosti děvečky a špláchání jejích pomejí, anebo měla-li děvečka „aus“, zašantročila jej k domovnici, do společnosti ještě trudnější, a začásté ho tam i zapomněla.
Moja prvá a takmer určite aj posledná skúsenosť s týmto autorom. Viac nemám záujem.
Část díla
Autorovy další knížky
| 2008 |  Kuře melancholik |
| 1989 | Vteřiny duše |
| 1980 | Příběhy o lidech a zvířatech |
| 1972 | Zátoka smrti |
| 2017 | Cvrček mého krbu |
Velmi mrazivé čtení s filozofickým přesahem, které člověka nenechá klidným a donutí ho přemýšlet nejenom nad sociální nespravedlností, společenskou amorálností a nezřízeností, ale také nad krutostí, nadutostí, pokrytectvím, zhýralostí a jinými odpornými vlastnostmi člověka tak silně, až je mu opravdu při čtení až zle. Autor mistrně pracuje s jazykem, který působí jako velmi pochmurná archaicky sepsaná báseň, jejíž temná a tíživá sdělení se v duši a srdci vnímavého čtenáře usadí jako to nejhustější bahno Zátoky smrti. Tento počin, který by se dal možná nazvat až sociologickým hororem, rozhodně není žádné lehké čtení, ale rozhodně si zaslouží pozornost.