Závrať

Román Karla Houby Závrať má tak bohatou obsahovou matérii, že by stačila na celý románový cyklus o osudech generace, která se narodila v prvních letech první republiky. Není sporu, že škola, v níž tato generace dozrávala, Mnichov roku 1938, následujícího roku nacistická okupace českých zemí, válečná léta, osvobození v r. 1945 a únorové vykročení roku 1948 do budování "nových časů", že taková životní škola dala absolventům jedinečné a nezapomenutelné zkušenosti. Z nich čerpal a o nich pojednával už předcházející Houbův román Bílý kůň, ale také Protokol i jiné autorovi práce. V posledních letech a v posledních knihách však jako by Houba zaostřil své kritické vidění do širšího společenského kontextu, směrem k ohledání oněch "bacilů", které nakazily leckteré jedince také z oné míněné generace, že se z nich stávali zpanštělí mocipáni stojící mimo kolektiv a nad kolektivem v podnicích i institucích, využívající socialistického zřízení k osobnímu obohacování. V Závrati máme celou galérii takových nositelů cizorodé morálky, počínaje poválečným vykradačem pohraničí Hroudou až po ředitele Bálka. Jejich heslem je: Něco za něco. Ale co ústřední postava Závrati? Ten člověk v bezvědomí, který v nemocnici pod lékařským dohledem pracuje k smrti a ještě naposled si promítá horečnatý film svého čtyřicetiletého života se zmatenými epizodami lásek a nenávistí, přehledem sporů se světem a se sebou samým, s dramatem nadějí a zklamání a nových doufání a zase starých sebeklamů - je to vůbec nějaký hrdina? Nebylo jádrem jeho charakteru slabošství, zbabělost, přizpůsobivost? Nebyl vlastně mrtvý dávno před chvílí svého exitu, neztratil život už tenkrát v koncentračním táboře, kdy si život zachránil? Ze střetávání člověka a doby vytváří autor dialog, který se tak či onak dotýká svědomí každého z nás.... celý text