Zavražděný básník
Guillaume Apollinaire
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/169908/zavrazdeny-basnik-169908.jpg
5
8
8
Sbírka poetických povídek z roku 1914 je torzem lyricky pojaté fiktivní autobiografie. Název dostala kniha podle nejdelší povídky, která zachycuje určité etapy básníkova neklidného mládí a úzkostné pocity chudého mladíka sledujícího všemocnost peněz, strachujícího se samoty a naopak toužícího po lásce a důstojném životě. Celá kniha je ozvěnou četných Apollinairových cest a mnohé napovídá o jeho tvůrčí metodě - volné, často ironicky laděné vyprávění přerušují obrazy intenzivní atmosféry, připomínající filmovou montáž, v níž se sny mísí s realitou. ... celý text
Přidat komentář
Po Apollinairovi poezii, která mě uchvátila jsem se vrhla i na prózu. Zpočátku chvíli trvalo se začíst, povídky nejsou zrovna můj šálek čaje, není to tak famózní jako autorova poezie, i tak musím dát 100%. Vzhledem k tomu, že je kniha doplněna ilustracemi, hodí se i do ČV.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Alkoholy |
| 1948 | Kaligramy |
| 1926 | Prsy Tiresiovy |
| 1963 | Pásmo |
| 1986 |  Velké trojhvězdí |
Řekněme, že nepatřím k typickým čtenářům obdobné literatury ( i když vlastně nemám nejmenší ponětí, jak by takový typický čtenář měl vypadat a vlastně ani netuším, co myslím tou "obdobnou literaturou"). Každopádně i přes očividné mezery mne kniha oslovila. Zejména její první polovina. Povídky na konci mi přišli slabší, i když i ty mi dokázaly vykouzlit úsměv na rtech (v dobrém slova smyslu). Guillaume Apollinaire psát nepochybně uměl. A hádám, že jeho hlavní disciplínou byla poezie. Taky byl, co se týče literární vědy asi dost v obraze. Tady bych chtěl dát kredit poznámkám, kde jsou vypíchnuté a dovysvětlené pojmy a reference, které Guillaume použil, a které by nám prostým mudlům zůstaly navždy skryty (nebo by byly ignorovány).
Pro čtenáře: Ten opravdový děj povídek se často skrývá hluboko pod povrchem. Příběh jako takový se na povrchu často zdá být banální a mnohdy absurdní. Král luna mi zpočátku atmosférou připomněl Hobita (než se to celé trošku zvrhne..). V pár povídkách Guillaume vytváří lehce znepokojivou atmosféru, která mi nevím proč připomíná Kafku.
V budoucnu se určitě plánuji k tomuto autorovi vrátit (všimněte si, že ho nenazývám jménem, protože se bojím, že bych to špatně vyskloňoval). Hlavně bych se rád podíval na zoubek jeho básnickému střevu. Už skrze prózu na mě zapůsobilo, jak pracuje se slovy a s čtenářovou fantazií.
Knihám zdar!