Zázračný cop / Labužník
Feng Ťi-cchaj , Lu Wen-fu
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/162640/bmid_zazracny-cop-labuznik-162640.jpg
4
8
8
„Zázračný cop“ se odehrává za Boxerského povstání. Dobrodružný příběh plný bojových umění zachycuje Čínu v době zanikajícího císařství a počínající modernizace země. „Labužník“ zachycuje ve zkratce dějiny Čínské lidové republiky poznamenané politickými kampaněmi a „modernizací“ v duchu komunistické utopie. V 80. letech, kdy obě novely vznikly, se staly v Číně literární senzací, neboť se zde zábavnou formou píše o věcech, které byly do té doby tabu. Českému čtenáři novely přibližují zlomové okamžiky moderních čínských dějin a zároveň mu dávají okusit umění starých vypravěčů s jejich smyslem pro humor a barvité detaily. Lu Wen-fu (1928–2005) a Feng Ťi-cchaj (1942) patří k nejvlivnějším čínským autorům poslední čtvrtiny 20. století.... celý text
Přidat komentář
Skutečně, dvě čínské novely. A moc se mi líbily. Spojují je v zásadě dvě věci - motiv (ne zcela zasloužené) pomsty a protagonista, který se navzdory všem zvratům a proměnám společnosti drží svého kopyta, ať už se jedná o tajemné bojové umění po předcích či „jen“ o labužnictví, a tato věrnost nezůstává bez odměny.
Prosté jednoduché příběhy, ve kterých se ukrývá nashromážděná moudrost čínských filozofů. Zázračný cop mne příliš nebavil, ale ponaučení se mi moc líbilo. Labužník mne oslovil o něco víc.
Knížky od čínských autorů mám ráda, ale tato kniha mě příliš neuchvátila. Bylo sice zajímavé dozvědět se něco z těch dob, ale čekala jsem něco víc.
Pro mě jako nesinologa docela zajímavý náhled na fragmenty čínské historie i na styl čínských autorů. Nicméně tyto dvě novely u mě hlubší zájem o podobnou literaturu nevzbudily.
Povídky o věcech čínských …
… takže, trochu o vyrovnávání se s krizí tradiční kultury a taky trochu o vyrovnávání se s traumaty minulosti.
Když se tak zamyslíte, je toho vlastně docela hodně, s čím se musí čínská literatura „poprat“, těch paradoxů, se kterými se musí vypořádat … tradiční čínská kultura a její literatura vs. poválečná čínská literatura vs. podřízení se rozhodnutím jediné politické strany (cenzuře a propagandě) vs. pokusy o společenskou reflexi v novodobé literatuře, a možná ještě taky vs. všudeprosakující globalizace, které se ani Čína nevyhne.
V téhle útlé knížce se o takovou reflexi pokusili dva novodobí čínští spisovatelé, výsledkem jsou dva příběhy o lidských osudech vpletených do poměrně tragických historických událostí téhle země, a tedy, poznamenaných jejími bouřlivými dějinami v průběhu 20. století.
(Zázračný cop)
“Panovalo všeobecné mínění, že řízení věcí, které lidi sami nezvládnou, patří bohům. Celá tchienťinská obec byla tedy v rukou Bohyně moře. Ale ta také měla své chvíle, kdy se jí do ničeho nechtělo a kdy měla chuť se ze všeho vyvlíknout. Některé ošemetné záležitosti tedy klidně přenechávala člověčímu světu. Bohové totiž též moc dobře vědí, jak věci přehrát na ty druhé. Lidé neplní vždy poslání svěřené jim nebesy a bohové se nepodřizují přání lidí. A tak proto toho roku došlo při slavnostech k oněm prapodivným událostem.”
Čeká vás trochu až pohádkově baladicky a taky mírně nostalgicky laděný příběh, což ve výsledku znamená, že se jedná o odlehčené podání historických souvislostí, které jsou ve své podstatě, podstatně krutější …
“Vždyť to byl darebák všech darebáků — Kropenaté sklíčko!
Tady v ulici Ku-i, v severní části města, se nikdo neopovážil na něj ani pohlédnout, tím méně ho provokovat. Babičky jím dokonce strašily brečící děti: „Neplač, neplač, hajej moje dítě, nebo přijde Kropenatý sklíčko, vezme si tě!“ Byl to takový tradiční způsob výchovy — poučování o špatnosti společnosti …”
… ve svém odlehčeném podání tak vyzdvihují docela sympatickou lidskou schopnost - díky důvtipu překonat i ty nejstrašnější katastrofy, takže, přinášejí i patřičné poučení …
“Na světě jsou nejrůznější druhy lidí: jedni se na ty druhé kvůli jejich ukrutnostem rozzuří, druzí si zase považují za čest, že se stali obětí násilí, jedni své rány skrývají, protože se za ně stydí, druzí je zase staví na odiv jako znamení své výjimečnosti.”
… následované pro jistotu zjištěním, že o zas až tak pohádkové vyprávění vlastně vůbec nejde …
“Všechny velké i malé bordely ve „velkém světě“ si ho vydržovaly a dobře mu platily. Když nějaký host moc otravoval nebo působil výtržnosti, stačilo dát vědět Kropenatému sklíčku a ten si to s ním přišel vyřídit. Ubohé dívky z nevěstince, které o svém těle nerozhodovaly, se o jeho ochranu přímo draly, …”
… ovšem, jestli bude mít nakonec příběh přeci jen pohádkový konec, už musíte zjistit sami, každopádně byste ještě měli vědět, že když …
“padne kosa na kámen, zpravidla to neskončilo dřív, dokud se kosa neotupila nebo kámen nerozpadl …”.
… jo, a taky nezapomeňte, že je tu stále ještě mezi námi, lidmi, jeden důležitý pomocník, naděje, se kterou lze přečkat I zlé časy :-).
(Labužník)
“Jak už to bývá, věci, které člověk očekává, se nikdy nestanou, zato nás každou chvíli potká něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo.”
I druhá povídka je docela zajímavá, dozvíte se mj. navíc něco o čajovnách a jejich tradičním způsobu přípravy čaje, nebo co, jak a kdy, a v jakém pořadí, jíst, a spoustu dalších užitečných informací o jídle …
“Člověku se točí hlava už jenom z toho, na jaký způsob je možné sníst misku nudlí, ale Ču C’-jie to nepokládal za to nejdůležitější; pro něho bylo nejdůležitější dostat „první nudle“. V jedné vodě se postupně vaří na tisíc porcí nudlí. Když se vaří už ta tisící porce, voda v hrnci je šlemovitá a nudle z ní už nemají tak svěží chuť, už tak pěkně nekloužou, zato jsou cítit škrobem.”
… jen kdyby se všichni pěkně radši věnovali čistě požitkům z jídla a nestrkali nosy tam kam nemají :-) …