Zbabělé zápisky z ukrajinské války

19.11.2024

Je to dobře napsané, netradičně pojaté, odvážné a drsné. O pravdivosti knihy nepochybuju.

12.06.2024

Pozoruhodná kniha. Pořídil jsem si ji v rámci většího nákupu produkce z nakladatelství FRA. Namátkou přečetl pár stránek a nemohl se odtrhnout. Zhltnul jsem ji celou za tři dny. Velmi vtahující, především zručně a vyrovnaně balancovanou tenzí mezi emotivním proudem, který čtenářstvo strhne, a distancujícími prvky v modu ironie až cynismu. Že by kniha mohla žánrově spadat do dokumentu nebo reportáže nepovažuju za argument - naopak je mi sympatické, že ji autorka a nakladatel nezařadili do módní vlny autofikce. I když - možná by ji pak četlo víc lidí, jak by si zasloužila.

Jako autofikce by kniha dvojnásob obstála skrze snahu o radikální upřímnost: hlavní hrdinka neustále bojuje s vlastním strachem a opakovaně se vykresluje v pozici "slabošství" v kontrastu s jakýmsi vzdáleným ideálem "hrdinství." Tohle téma je obzvlášť palčivé v době, kdy obrazy hrdinství cirkulují a znásobují se skrze retweety krátkých videí a komentáře pod nimi. Strach o holý život a morální dilemata v zájmu jeho zachování jsou pak tisíckrát pravdivější než všechny mediálně vykonstruované zprávy o válečných hrdinstvích dohromady.

Za mě veliké překvapení. Jdu si hned objednat autorčiny další tituly.

20.06.2023

Kamenem úrazu se pro mě stává druhové zařazení této knihy: obálka hlásí prózu, v čem ale její fiktivnost vězí? Stylizace je - jak naznačuje i titul - spíš dokumentární, což umocňuje i skutečnost, že text je vskutku psaný nějak tak horkou jehlou, byť retrospektivně. Všechnu tu neuspořádanost a občasnou stylistickou neohrabanost (některé pasáže i výrazy se opakují) bych chápal, kdyby kniha měla doopravdy sloužit jako autentický dokument výjezdu na Ukrajinu. Jenže v případě prózy očekávám, že to zkrátka k něčemu bude směřovat, že bude její tvar mnohem ucelenější a nedostanou se mi jen trochu zbrklé záznamy. Připadal reportážní výjezd Knapové málo šokující a senzační, že jej musela přibarvit a označení fikce tak představuje jistou obranu před případnými nesrovnalostmi? Kdo ví. Aspekty, které se jeví smyšleně, mi ale moc funkční nepřipadají - například výskyt dvou trans žen jako by jen umožňoval vypravěčce se nad někým morálně povýšit, protože její motivace je ušlechtilejší, případně produkoval různé "problémky", které cestu zatraktivňují.
Důležitým aspektem knih, v nichž se vstupuje na neznámé území, by podle mě měla být reflexe vlastní pozice, z které vypravěčka/autorka dané události zaznamenává, kor když se jedná ještě o tak nedávné děje. Ne že by tohle v knize Knapové úplně absentovalo, ale má to bohužel spíš podobu jakéhosi sebestředného budování vlastního obrazu - třeba když vypravěčka nápadně upozorňuje na to, jak je její stájový deník "slovutný" (a zase ta vazba na mimoliterární skutečnosti - vybaví se mi Reflex a ona slovutnost má hned spíš nádech parodie), jak jí píšou hromady uživatelů a její zprávy hltají "stotisíce lidí". Jindy se zase staví do role morálního soudce, který vede bohužel jen povrchní úvahy o vlivu sociálních sítí a o tom, jak je člověk "nejubožejší ze všech zvířat". Tahle vrstva intimního deníku bohužel knihu hodně podráží, včetně různých průpovídek a frází v závorkách, které zbytečně zahlcují odstavce. Až v druhé polovině knihy jako by se vypravěčka dostávala k pořádnější reflexi svého postavení, byť to často dělá poněkud tezovitě a s obsedantní potřebou zdůrazňovat svoji "zbabělost". Naopak chvíle, kdy se dostává do styku s místními lidmi a na základě reakcí se nepřímo dozvídá svou perspektivu, patří k tomu nejvydařenějšímu z díla.
Obecně by se dalo říct, že fascinující se kniha stává v momentech, kdy vypravěčka dává prostor lidem a dění se vymyká z kontroly jejích představ. Když se zkrátka neví, není co říct a ona nemá zapotřebí oplývat obecnými moudry. Vznikají pak rozporuplné, nejednoznačné okamžiky -třeba rozpačité události na ubytovně v Lvově nebo snaha dopřát uprchlíkům omezený počet teplých míst v autě. Takové momenty jsou mnohem víc "nekorektní" než zřejmá pseudonekorektnost plynoucí z různých jadrných výrazů v kabině auta (následné závorkové dodatky o tom, že si zkrátka vypravěčka dané slovo - například "posrat", hrozná sprostota! - nemohla odpustit, pak tu syrovou stylizaci navíc spíš shazují). Zejména stylizace trans žen do naivních a připitomělých slečen, které jedou na Ukrajinu sbírat followery na instagramu, mi připadá dost nešťastná. Rozumím snad snaze ukázat jistou západní pohodlnost a odstřižení od jádra problému, ale v této formě to má spíš karikaturní ráz, který vytváří akorát vyjasněnou binární opozici.
Ani obzor vyprávění mi nepřipadá příliš široký. Snad s výjimkou postřehů o situaci zvířat během války nedochází v knize k propojování souvislostí, přitom se to několikrát vyloženě nabízí. Když místní obyvatelé vypravěčce neustále sdělují, jak "kdosi v rodině pracoval v Česku", tak se mi hned vyjevuje paralela mezi tím, jak se mnozí čeští občané k Ukrajincům chovali před vypuknutím války, když docházelo (a stále dochází) k tichému vykořisťování v podobě nekonečných směn načerno, a jak náhle (naoko) přeřadili. Tohle ale vypravěčka bohužel ignoruje a lamentaci směřuje spíš na chabý sortiment hotelových snídaní a na tvrdé odsudky těch, co přítomnost války popírají - aniž by se zabývala tím, odkud jejich představy vyvěrají. Výprava "holky z Československa", jak ji častují místní, tak nakonec přináší pár zajímavých pasáží, ale zejména hromadu intimního balastu, který by bylo potřeba mnohem pečlivěji protřídit.