Strhané hráze

10.01.2020

V dětství mě tato kniha minula – a dost možná, že bych ji tehdy ani neocenila. O okupaci a 2. světové válce se tehdy mluvilo až příliš mnoho, stále dokola – jenže pro nás, co jsem to všechno (naštěstí!) nezažili, to byla jen slova, slova, nic než slova... Nedokázali jsme to procítit, pochopit srdcem, ptát se sami sebe, jak bychom takovou hroznou dobu asi zvládli přežít...

Knížku "Strhané hráze" jsem našla mezi tituly vyřazenými z obecní knihovny. Vlastně šlo tak trochu o omyl – slovo "hráz" ve mně totiž automaticky vyvolává představu rybníka, a tak jsem soudila, že to jistě bude kniha o rybnících a rybářích. Rybník se sice v knize mihne hned několikrát, ale hlavní líčení se týká osudů několika rodin v období mezi všeobecnou mobilizací před Mnichovem v roce 1938 a obsazením Československa Hitlerem 15. března 1939.

Události autorka líčí z pohledu školáků Evy a Tomáše (věk není v knize uveden, asi 11 a 13 let), kteří se ve vypravování jednotlivých kapitol "střídají". Zajímavé pojetí, jen jsem se občas při vyprávění typu "náš tatínek, naše maminka" ztrácela v tom, kdo momentálně vypráví a kdo tedy píše. To je ale celkem nepodstatná drobnost. Vylíčení událostí je bezprostřední, autorka nezapomněla začlenit patřičnou dávku dětské naivity (i když po přečtení si řeknete – kdo byl vlastně tenkrát naivní, ne náhodou ty světové velmoci, které nás předhodily jako obětního beránka Hitlerovi, protože snad skutečně věřily, že se psychopat s touto obětí spokojí a Británii s Francií nechá napokoji?) a humorných situací, které život přináší, ať je jakákoli doba.

Moc pěkně a pravdivě je vylíčeno, co se dělo na hranicích ještě před Mnichovem, k jakým konfliktům docházelo, jak se tisíce lidí musely během několika dní odstěhovat ze svých domovů, přespávali na nádražích, ve vagónech atd. Neměli téměř nic s sebou, ztratili práci a leckdy došlo i k rozdělení rodin. Děti ovšem i takovou situaci zvládaly snáze než dospělí, braly vše jako dobrodružství, které jim přineslo do cesty nové kamarády. Že to proti pozdějšímu utrpení – válce, heydrichiádě, koncentračním táborům atd. nic nebylo? Možná, ale zkuste si na minutu představit, že byste s rodinou skončili v nádražní hale, podobně jako uprchlíci ze Sudet...

Kniha má další pokračování, pokud na ně někde natrefím, určitě si je přečtu. Neměli bychom zapomínat a už vůbec bychom si neměli nechat namluvit, že to všechno bylo jinak a že se vlastně tolik nedělo... Autorce bylo v době událostí popisovaných v knize 13 let, je tedy velmi pravděpodobné, že do postav Evy, Tomáše a dalších dětských hrdinů vtělila svoje vlastní vzpomínky a vzpomínky svých nejbližších. I když vzpomínky pamětníků jsou subjektivní a nikdo nemohl vědět o všem, co se tehdy dělo, ani si vše pamatovat, určitě je dobré je konfrontovat s tím, co se o zmíněném období našich dějin můžeme dozvědět ze současných zdrojů.