Zelená kobyla
Marcel Aymé
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/329224/zelena-kobyla-owC-329224.jpg
3
68
68
Francouzský román, plný ironie, satiry a vtipu, značně připomíná rozmarné prostředí Chevallierových Zvonokos. Bohatá galerie postav a postaviček poskytuje okouzlující přehlídku lidských vášní, slabostí i zálib. Obálku, titulní kresbu, ilustrace do luxusních čísl. výtisků a rytinu na vazbu provedla akad. malířka Toyen
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 1934 , Václav ČejkaOriginální název:
La jument verte, 1933
více info...
Přidat komentář
Pohled zeleného tvora z obrazu na milování i šukání v místnosti, kde visí na stěně. Vzletná slova podšprajcovaná nízkou chtivostí. Zemitost lidí, jejich potěšení a zuřivosti. Slunce a drsná veselost - "století dědci padali už jako mouchy".
Francouzsky to musí být k sežrání.
Většinou francouzský satirický román nezklame, ale tohle patří k těm méně povedeným. Byla jsem na Aymeho zvědavá, proto jsem sáhla po audioknize a i to bylo spíše únavné, než zábavné.
ze začátku se kniha četla dobře i se člověk od srdce zasmál, ale potom těžkopádný text, kdy kobyla vypráví příběhy některých rolníku z vesnice
Svérázný francouzský venkov někdy na konci 19. století s jeho podivuhodnými obyvateli ožívá v románě Marcela Aymého, jehož název evokuje všechno možné i nemožné, ale s obsahem má pohříchu velmi málo společného. Onen zmíněný vzácný tvor totiž zcepení hned v první kapitole a ve zbytku knihy už máme co do činění pouze s jeho unikátním obrazem, v němž „hárá bolestně chtivá člověčina a probouzejí se těžké a ohnivé sny“. Vsuvky tohoto zeleného vězně dvou rozměrů pak představují poměrně nemravné komentáře, glosující všechen ten prostý a bohabojný vesnický úděl obyvatel Claquebue. Marcel Aymé se s nonšalancí a nadsázkou věnuje Bohu stejně jako ďáblu, boj o úřad starosty, pánbíčkářství, nevěra, krvesmilstvo jsou stejně významné jako senoseč nebo pomsta za udavačství. V Claquebue a nejbližším okolí to vře vášněmi, skrytými i zjevnými, a Marcel Aymé je u toho, aby nám zprostředkoval všechny ty ryzí pocity. Zpočátku jsem z nich byl značně rozpačitý, nerozuměl jsem onomu „koňskému“ symbolismu, ale s blížícím se koncem mě ono nesmiřitelné soupeření rodinných klanů Haudouinů a Maloretů bavilo čím dál více.
Fraška parodující celospolečenské bludy, nešvary a klišé pěkně jedno za druhým, aniž by měl čtenář možnost se nadechnout, alespoň ze začátku. A tak si autor utahuje tu z role rodiny, tu z významu vrchnosti a lidské prostoty a povrchnosti, tu lpění na lidské pověsti, náboženských tmářských pověr či politického poklonkování. Sama kobyla zelené barvy pak slouží již jen jako prostředek, vodič, polovodič či dokonce hlásič, jejíž zelená barva nedává o moc více smyslu, než jev výše zmíněný. Mimoto (především?) v představách autorových vévodí poněkud umanuté, hříšné sexuální hrátky - on je to konec konců Francouz - přičemž Aymé svou burlesku umístil na francouzský venkov druhé poloviny minulého století. Sám taky nebyl o moc mladší, takže volba místa a času je vcelku pochopitelná. Autorův humor je specifický, plný skrytých narážek, cynismu a sarkasmu, se zjevnou, až umanutou zálibou v ženských ňadrech etc... V dobách těžkých témat tak nabízí odlehčenou četbu, přičemž samotný děj je spíše podružný.
Úsměvné dílko , jehož příběh se odehrává na Bohem zapomenuté francouzské vesnici v druhé polovině 19.století. V románu defilují postavy prostých lidí zmitaných vášněmi, zájmena pak sexuálními. Pokud nejste příliš prudérní, kniha by se vám mohla líbit, tak jako mně.
Kromě hlavního tématu, kterým se zdá být všudypřítomná politika a sex (tato dvě témata v jakémkoli pořadí), jde o víc či míň skryté letité nepřátelství mezi dvěma vesnickými rodinami a jeden zdánlivě ztracený dopis. No a pochopitelně o naprosto zásadní rozdíly mezi republikány a klerikály. O rozdíly mezi dvěma bratry. Jejich manželkami a dětmi. Jejich názory (na politiku a sex, pochopitelně). Zelená kobyla paradoxně zase až tak velikou roli v příběhu nehraje, ačkoli si uzurpuje roli příležitostné komentátorky. Leč i její pohled je zaujatý, čtenáři vědí, ostatním nechci spojlerovat.
Nějaké životní poučení v knize nehledejte, pokud ho přece jen najdete, dejte mi vědět.
Autor i přes místy docela jedovatý humor, má francouzský venkov asi dost rád, snad právě pro tu zemitou přímočarost. Prvních pár stránek jsem dumala, cože to proboha čtu, ale pak jsem se už docela dobře bavila.
Ufff, neskutečná nuda... těžkopádné čtení, chvílemi, respektive dost často, jsem byla myšlenkami jinde
Knihu jsem četla někdy v minulosti, asi mě moc nezaujala, děj si pamatují útržkovitě a postavy už vůbec ne. Možná někdy příště. Ale asi ani to ne.
Zelená kobyla z Claquebue poslúžila ako mala a potom ako spomienka na tieto časy visí medzi prezidentom a maršálom v jednej a druhej rodine. Ako sama hovorí, je pozorovateľkou mravných, sexuálnych pohnútok rodiny Haudouinovcov ako i celej (fiktívnej) dediny.
Na celom tomto pelešení, ktorého je tam dosť a zdalo by sa (oprávnene), že všetkým od detí po starcov ide len o to je postavený príbeh, situovaný do dedinky tesne po francúzsko-pruskej vojne, so zápletkou strateného listu a bojom o starostenstvo v Claquebue (a koniec-koncov zachrániť Francúzsko)- V skutošnosti ide o kritiku spoločnosti kamkoľvek sa pozrieme.
Trošku jsem se nechal nachytat. Po pár stránkách jsem byl přesvědčenej, že zelená kobyla je jak zjevení a že tam po zbytek knihy bude dělat triky, uzdravovat lidi, nebo ovlivňovat počasí na třeboňsku. Bohužel kobyla dostane něco jako větry a místo smradu vypustí duši, hned zkraje.
Pak už tam figuruje jenom na obraze a mele a mele. Což pro mě celkem nuda a vleče se to. Kdo má obraz zelený herky, drží se ho klika. Má ho doma Ferda, kterej dělá veterináře a prachů má plnej slamník. Ale taky je nudnej a jeho příběh se mi nelíbil. Mnohem větší kolík byl jeho bratr. Zkrachovalej handlíř, místní neotesanec a hrubián Honoré. Linka jeho rodiny byla docela zábavná a knížku trošku zachraňovala.
Kdyby to bylo celý jenom o tom veterináři, tak budu muset jet do Hornbachu, koupit tam kamna a doma do nich tu knížku hodit.
Kniha je útla, ale plnokrvná, s pestrou paletou majstrovsky vykreslených postáv plných vášní i zábran, kypiaca rázovitou joie de vivre francúzskeho vidieka.
Zelenú kobylu som čítala prednedávnom druhýkrát. A treba povedať, že sa mi páčila viac po prečítaní druhom. Čo páčila, bolo to úplne kúzelné! :) Tempo je vyvážené, dynamický príbeh rodiny Haudouinovcov je svieži a pútavý, zatiaľ čo komentáre "hlavnej hrdinky" zelenej kobyly sú opisnejšieho charakteru, no nemenej vtipné. Táto Aymého knižka je radostným a humorným čítaním. Škoda len toho rýchlo odbytého záveru.
No, nevím.... Moc mi nesedl styl vyprávění, vlastně se tam celou dobu nic nedělo... Spíše mě bavil ten obyčejný příběh Honoréa a jeho rodiny než to vyprávění zelené kobyly (ačkoli uznávám, že vypraveč jako obraz v domácnosti je výborný nápad...)
Myslím, že tohle dílko znovu číst nebudu...
Velmi francouzské. Všechny pachy a vůně venkova v plném slunci. Kdo můžeš, přečti v originále.
Souhlasím s Livií, občas jsem se smála, ale celkový dojem je opravdu rozpačitý - nevím, co si o tom myslet. Opravdu to takhle někde chodilo?
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1970 |  Zelená kobyla |
| 1989 | Rozvětvený paroháč |
| 1965 |  Pohádky kocoura Moura |
| 1994 | Cesty školáků |
| 1937 |  Rodinný domek |
Co k tomuto knižnímu dílu napsat.......snad Sodoma a Gomora,v psané podobě, tak by se to dalo pojmout. Naprosto jsem chvílemi nechápala, o čem a co tím chtěl pisatel říci, nezáživně psáno. Jen asi celoživotní hašteření a nenávist mezi dvěma rodinami. Nezáživné až trapné.