Zelené pahorky africké
Ernest Hemingway
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/222552/bmid_zelene-pahorky-africke-WWq-222552.jpg
4
291
291
Na rozdíl od mnoha jiných románů není v této knize ani jedna postava a ani jedna příhoda smyšlená… Zelené pahorky africké tvoří předěl ve spisovatelově tvůrčí dráze: jde o cestopisné vyprávění, se zaujetím líčící zážitky lidí uprostřed africké přírody. Vtipné úvahy o světě, životě a umění jsou prokládány vzrušujícími příhodami vášnivého lovce a milovníka zvěře.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2014 , OdeonOriginální název:
Green Hills of Africa, 1935
více info...
Přidat komentář
Krásný popis africké přírody... A pocitů i těch tzv.záporných, jako je závist...
Spisovatel se vydal na lov divokých zvířat spolu s manželkou (Naše malá chudinka), lovcem, stopařem Mkolou, vedoucím výpravy Tátou-panem Phillipsem.
Dobré, ale většina zvířat která lovili myslím nemají ani v zoo. Naštěstí jsem měla po ruce atlas s fotografiemi a tak jsem měla představu co to zrovna loví.
Po té, co jsem kdysi dávno četla Stařec a moře (což je moje srdcovka), byla tato kniha pro mne menším zklamáním. Nebyla špatná, ale asi znovu bych si ji nepřečetla. Začátek knihy mne nebavil a říkala jsem, ať už to mám za sebou, ale když jsem se těžce ''prokousala'' do poloviny, začala mne kniha bavit....
výstižně napsané líčení o lovu v Africe. Jen mě mrzí že se lovili nejlepší samci ze stáda . Dnes se snažíme vrátit ohrožené druhy zpět do přírody a mnohdy je už pozdě. Chápu že tenkrát bylo zvěře dostatek. Knížka se povedla.
V této knížce jsou především vylíčeny lovecké zážitky z Afriky, které podnikl Ernest Hemingway se svými přáteli. Zúčastnil se lovů na kudu, antilop, nosorožců, buvolů a ptactva. Upřímně se přiznává přede všemi, že má velký strach z hadů (také mám strach z hadů!). Lov je jeho vášní a i když jsou mnohdy nepříznivé podmínky, zejména vysoká teplota nebo dlouhé hledání stopy zvířete, nikdy se nevzdává a v lovu chce pokračovat nadále. Svou ženu nazývá "Naše malá chudinka" a svého přítele oslovuje "Táta". V rozhovorech nalezneme hodně humoru. Autor se v tomto svazku rovněž zamýšlí nad otázkami dobých a špatných spisovatelů (mezi výtečné řadí Marka Twaina, mezi špatné Heinricha Manna). Kniha se mi líbila.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Země byla stvořená k tomu, aby byla taková, jakou jsme ji našli. My jsme vetřelci, a až budem mrtví, bude třeba i zpustošená, ale bude pořád existovat, a co bude dál, nevíme. Řekl bych, že všechny krajiny světa skončí jako Mongolsko. Vrátím se do Afriky, ale ne abych z ní tyl. S dvěma tužkami a několika stovkami archů toho nejlacinějšího papíru bych to dokázal, jenže já se chci prostě vrátit tam, kde se mi líbí žít, kde doopravdy žiju. Kde můj život neplyne jen tak. Naši předkové odjeli do Ameriky, protože tenkrát byla Amerika to pravé místo.
Líbí se mi Hemingwayův styl vyprávění a obdiv k africké přírodě. Nevadí mi ani chlastání. Zato jeho přezíravý postoj k ženám a radost ze zabíjení zvířat jsou mi vzdálené. Musím mu ale nechat, že se snaží být upřímný, třeba když popisuje, jak se nemohl smířit s tím, že jeho kolega ulovil většího nosorožce.
- láska k životu - vím, je to dosti abstraktní popis, leč přesně o tom je Ernestova autobiografie.
Ernest loví, miluje a pije, a to vše s Hemingwayovskou něhou.
Upřímně nechápu, jak tohle dílo může někdo hodnotit, jako vraždění nebohých zvířátek a podobně. Ba naopak, z knihy čtenář pozná, jak velkou lásku cítil Ernest ke všemu živému. Tedy něco, co dnešní supermarkety s vodňanskými kuřaty chtě nechtě popírají.
Milujem tú knižku. Je to najlepší opis poľovačky a africkej prírody a života v nej, aký som kedy čítal. Verím, že sa nepáči každému, no väčšine chlapov (a poľovníkov) asi áno. Hemingway je majster stručného opisu, majster zachytenia atmosféry, majster náčrtu prírody pár "ťahmi" pera. A to je ťažké; mnohí moderní autori to nedokážu ani zďaleka tak ako on. Zelené pahorky africké som čítal už asi šesť razy, no ani tento ostatný raz to nebolo naposledy.
Představte si,že se ocitnete v karanténě a když si vyžebráte něco na čtení,přinesou vám Hemingwaye a ještě ke všemu Zelené pahorky africké. Hlad je nejlepší kuchař,toť stará pravda. Odložit tu knihu s tím,že je nudná,by znamenalo trávit čas koukáním do stropu. Takže jsem ji prostě dočetla.
Nemůžu říct,že bych přišla na chuť Hemingwayovu stylu života,ale přišla jsem na chuť stylu jeho psaní. Mám někde uložený jeho "Pohyblivý svátek"..takže možná jednou...
Dostala jsem ji darem a kdybych věděla, že je kniha vlastně o vraždění zvířat, tak ji nikdy ani neotevřu. Knihu jsem četla snad sto let, a dočetla jen silou vůle. Můj první a poslední Hemingway.
Autobiografické knihy čtu ráda, ale zde jsem se často ztrácela a začetla jsem se někdy až po polovině knihy. Také mi dělalo problém si představit tu "překrásnou africkou přírodu". Myslím, že mi Hemingwayův styl psaní příliš nesedl. Kniha mě vcelku zklamala.
Mám rada knihy o Africe, ale z této mi bylo šoufl. Vychutnávat si zabíjení je hnus. Dočetla jsem ji jen proto, že jsem ji měla v povinné četbě.
Asi by mě nenapadlo, že někdy budu číst knihu o lovu, koníčku mně více než vzdáleném. Hemingway ovšem o něm napsal velice dobře, kniha se příjemně čte a vlastně to, že jsem knihu dokázal bez problému přečíst, přestože se zaobírá věcí pro mě ve skutečnosti nezáživnou, je ten opravdový spisovatelský majstrštyk. Hodně se v knize píše o alkoholu, někdo se nad tím pohoršuje, mně to nijak zvlášť nevadilo, dokážu pochopit další autorovo hobby, navíc počítám, že v Africe by to mohla být docela dobrá vnitřní desinfekce proti různým breberam. Dávám za čtyři.
Od Hemingwaye jsem čela Rajskou zahradu a Mít a nemít. Zelené pahorky africké byly úplně jiné, převládal popis, který byl čtivý a rozhodně jsem se nenudila. Sice ochránci zvířat zapláčou nad smrtí tolika krásných zvířat (i mně to občas nebylo milé), ale rozhodně si při popisování africké krajiny dokážete představit, jak to tam musí nádherně vypadat - spousta zvířat, horko, příroda...
Ale co čtenář, to jiný názor.
Kniha která si mě našla, kniha, které jsem přišla na chuť až asi po 15 ti stránkách. Kniha naprosto úžasná, krásná, kde panu Hemingwayovi se podařilo nejen, přiblížit lov zvěře tak, aby i ne lovec pochopil, co na tom je tak přitažlivého, ale i napsat základní pravdu o světě, o životě jako takovém. Pravém, prapůvodním, obyčejném. Smekám před jeho krátkými dialogy, krátkými větami, v kterých je obsaženo tolik podstatného. Byl to Pan spisovatel, člověk, který mnoho viděl, mnoho věděl. Díky za něj.
Ernest Hemingway byl chlap, což je v dnešní době poněkud vymírající druh. Když si vezmete Smrt odpoledne, Stařec a moře, Krátké štěstí Francise Macombera nebo právě Zelené pahorky africké, mají ty tituly jedno společné: do dnešní změkčilé doby se nehodí. Ale byl to Pan spisovatel.
To, že jsem si vybrala knihu pro mě nevhodnou, obvykle poznám tak, že i po dvou měsících intenzivního čtení jsem stále na desáté straně. Uznávám, větší vinu na průměrném hodnocení nesu já než Hemingway. Fakt nevím, jak jsem si mohla vybrat knížku, která je převážně o střelbě na zvěř, když já jsem se lovu své večeře nedávno musela vzdát, protože to v Tescu prostě nevidí rádi. Takže jsem si pořádně užila jen ty pasáže, kde pan spisovatel chlastá whisku, to je hobby dle mého gusta, o tom by se měly psát romány.
Štítky knihy
Afrika příroda americká literatura
Autorovy další knížky
| 2015 |  Stařec a moře |
| 1974 |  Sbohem, armádo |
| 1966 | Pohyblivý svátek |
| 2016 | Komu zvoní hrana |
| 1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Zajímavý autobiografický pohled na přírodu a lovení zvěře v Africe.