Železný maršál Louis Nicolas Davout

10.07.2021

Životopisné údaje se čtou dobře, ale jak dojde na bitvu, začnou se stránky pokrývat seznamy divizí, regimentů, brigád, počty vojáků a děl a jmény důstojníků. Poté následuje přesná pozice každého oddílu a jeho přesuny v průběhu bitvy. Skončil jsem u Auerstedtu, odkládám nedočteno. Jak napsal HarrietF, opravdu obsáhlá a podrobná biografie.

10.11.2020

Opravdu obsáhlá a podrobná biografie méně známého protagonisty napoleonských válek. Davout pocházel z prostředí zchudlé aristokracie a dostalo se mu dobrého vzdělání na vojenských školách. Vypracoval se na jednoho z nejlepších Napoleonových vojevůdců. Měl nemalý podíl na císařově triumfu u Slavkova, v následujícím roce vybojoval vítěznou bitvu u Auerstadtu, podle níž pak byl nazván i jeho vévodský titul.

Autor rozebírá Davoutovu osobnost i vojenskou činnost z různých úhlů pohledu, profesionálního i soukromého, zkoumá jeho nespolečenskou a pedantskou povahu, jíž se odlišoval od ostatních Napoleonových maršálů a generálů.

Víceméně obhajuje i jeho počínání v Hamburku. K tomu si dovolím poznámku: Francouzi v Hamburku neměli co pohledávat. To byla velká chyba, která vyplynula z jiné Napoleonovy chyby, možná vůbec té nejhrubší – kontinentální blokády, jež měla srazit na kolena Anglii. Jenže i když ostrovní království mohlo Napoleonovi lézt na nervy sebevíc (a netvrdím, že si v celém letitém konfliktu tvrdě nehájilo vlastní zájmy), tak Napoleonovo naivně-velikášské přesvědčení, že něco takového se dá technicky zvládnout, respektive že všichni se mu podřídí (včetně vládce vší Rusi, což je zase jiná kapitola) prostě muselo mít katastrofální důsledky.

Davout samozřejmě „jen“ plnil rozkazy, a ač byl tvrdý, bráno měřítky dějin válek a zacházení s civilisty ještě nebyl ten nejhorší. Někdy spíš „jen“ na místní cenil zuby. Nicméně celkově jeho počínání a vůbec celý dopad francouzské správy na německy mluvících územích (jakkoli přinášel i částečnou modernizaci života v souladu s Code civil) vedl k tomu, že se v odporu k Francouzům začal probouzet patriotismus. Přirozeně s dalekosáhlými důsledky, které ale tehdy nikdo nemohl tušit. Možná že dnes máme podvědomě tendenci vnímat tyto události s vědomím toho, co přineslo dvacáté století, a zlehčovat „Franzosenzeit“, což je historický výraz s pejorativním zabarvením vztahující se k (ať už přímé či nepřímé) nadvládě Francouzů nad většinou německého území na přelomu 18. a 19. století. To je však čítankově ahistorický přístup.

Aby bylo jasno: Takhle to autor v žádném případě neformuluje. Přesto v podtextu jakoby se na adresu Hamburčanů ozývalo něco jako „ti nadělali povyku kvůli troše nepohodlí“. Možná je to tím, že se především snaží vcítit do myšlení Davouta v jeho postavení a tváří v tvář zadání, které měl splnit, bez ohledu na to, co si mysleli a jak ho prožívali obyčejní lidé, jichž se týkalo…

Podobné je to se situací po bitvě u Waterloo. Ta je dnes sice obecně považována za symbol všech absolutních porážek, ale v tehdejší situaci se za určitých okolností mohlo vítězství spojenců stát relativním. Vyvstala totiž otázka, kterou rozebírá i pan Šťovíček, zda měl Davout, jenž velel obraně Paříže, další velkou bitvou ubránit Paříž (Napoleon ho totiž nevzal k Waterloo, což mu mnozí historikové vyčítají). Autor se přiklání k názoru, že měl, protože poté, co by „dal výprask“ Blücherovi a zastavil Wellingtona v postupu, by pro Francii vytvořil výhodnější pozici pro další politická jednání.

To je ovšem otázka. Přinejmenším zpočátku by nejspíš úspěšný byl, jiná věc je, jak by reagovali Pařížané, zvlášť když další spojenecká vojska byla připravena valit se do Francie. Za koho nebo za co by riskovali další boj, ničení města, ztráty životů a majetků? Za Napoleona? Ten už byl mimo hru. Za jeho syna? Ten se nalézal u dědečka-císaře ve Vídni. Za prozatímní vládu v čele s Josephem Fouchém? No to už asi vůbec ne. Není na škodu si v tomto bodě znovu prolistovat vzpomínky britského kapitána Alexandera Cavalié Mercera, který se s Wellingtonovou armádou přesunoval od Waterloo do Paříže. Byl to skvělý pozorovatel a překvapilo jej, jak lehce „obyčejní“ Francouzi hodili Napoleona přes palubu. Přesněji řečeno, nejspíš hlavně hodili za hlavu válčení a začali si užívat normálního života. Vzdáleně by to nakonec mohlo připomínat situaci v Hamburku, s tím rozdílem, že tentokrát by Davout nutil bránit vlastní město Francouze. Jaký paradox…

Hranice jeho talentu, které autor nijak nezastírá, se objevily v poslední fázi napoleonských válek, kdy – už bez Napoleonova rozhodování – znejistěl a měl problém se samostatným politickým úsudkem. Čehož uměl využít intrikán Joseph Fouché…

Knihu přirozeně doporučuju, ale stejně jako u napoleonských publikací dalších našich spisovatelů mi chybí výbava jako rejstřík a poznámky. Autoři typu pana Šťovíčka o věci hodně vědí, ale právě proto by se snad mohli k využité literatuře hlásit přímo v textu.