Země kožešin
Jules Verne
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/923/bmid_zeme-kozesin-Vxe-923.jpg
4
127
127
Děj knihy se odehrává v šedesátých letech 19. století, kdy „země kožešin“, tj. Kanada byla místem několika vzájemně soupeřících loveckých společností, které se snažily posunovat své revíry stále více na sever, kde ještě bylo hodně vzácné zvěře. Tak je i je poručík Hobson pověřen založením nové lovecké stanice na severním pobřeží Severní Ameriky až za polárním kruhem. Podnikne proto s hrstkou vojáků a lovců cestu od Velkého Otročího jezera k Velkému Medvědímu jezeru a odtud až na pobřeží na 70. stupeň severní šířky. Zde na cípu jednoho poloostrova založí loveckou stanici, netuší ovšem, že na ledovci zaneseném vrstvou hlíny. Sopečným otřesem se ledovec utrhne a odpluje i s osazenstvem na volné moře, kde se začne zvolna rozpouštět. Hnán mořským proudem propluje Beringovým průlivem mezi Ruskem a Aljaškou. V posledním okamžiku před katastrofou přistane zbylá kra s lidmi na jednom z aleutských ostrovů. Napínavý příběh je, jak je to u Verna zvykem, doplněn celou řadou zeměpisných a přírodopisných zajímavostí z polárních končin. Román je jedním ze tří Vernových děl, odehrávajícich se v Kanadě (dalšími jsou Bezejmenná rodina a Zlatá sopka).... celý text
Přidat komentář
Jedna z mých neoblíbenějších verneovek, která ani po třetím čtení neztrácí své kouzlo. Úžasný popis polárních krajin a přežívání dlouhé polární noci, které ve skutečnosti muselo být neuvěřitelně nudné, ale ve Vernově nesmírně romantizovaném podání by člověk měl chuť to alespoň jednou zkusit. Postavy zajímavé, jakkoli tradičně dost ploché, byť je škoda, že nebyl trochu více využit Thomas Black (astronom) zprvu se zdálo, že to bude zase klasický verneovský šílený vědec, který s plnou vážností pronáší, že by Měsíc klidně hnal k soudu, kdyby si dovolil se neukázat v den očekávaného zatmění Slunce, ale později téměř zmizí.
(Pozor, níže drobný spoiler.) Země kožešin je také velmi pěknou sondou do toho, jak v 19. století probíhal lov kožešinových zvířat, a v knize nechybí dnes těžko představitelné pasáže o hromadném vybíjení v podstatě všeho, co má čtyři končetiny a dá se zpeněžit jako módní doplněk. Přesto mi navzdory neúčastnému a ryze pragmatickém líčení těchto věcí nepřipadalo, že by to samotný autor schvaloval, jak naznačují pasáže o takřka úplném vybití některých druhů (bizoni). Nejgeniálnější na celé knize je ovšem zvrat bohužel nesmyslně vyžvaněný v obsahu výše a jeho následky, respektive snaha osadníků s nastalou situací vypořádat. Trochu to připomíná klasický mem s tikající bombou. A zajímavé je také pozorovat, jak se jedna myšlenka z děje Země kožešin (ano, ta souvisejícím s oním zvratem) stala později základem pro jiného autorova románu.
SEVERNÉ TERITÓRIUM AMERIKY. Nezvyknem plytvať 100 percentami, ale teraz ich kľudne dám. Ďalšia z kníh, na ktorú som sa tešil a nesklamala. Síce ťažké a pomalé čítanie, ale tie bezvadné opisy divokej prírody v severných oblastiach stoja za to. Toto nie je rodokaps, takže ak z toho niečo chcete mať, treba to čítať poriadne. Na začiatku sa vyberie skupinka 20 ľudí založiť viac na severe pevnosť na lov kožušinových zvierat, lebo južnejšie je to už prehustené. Hovorím si - čo sa tam asi bude diať? Ale odkedy zistia, že ju postavili na kuse zeme, ktorý sa odtrhol sopečným výbuchom a následným zemetrasením od pevniny, už to odsýpa... Kožušiny sú v tej chvíli najmenšia starosť, treba si ratovať holé životy. Verne ich nechá vystresovať do mrte, aby sa zachránili až na poslednej strane, keď sa im to už celé rozpadá pod zadkom (sorry za spoiler). Ale zamyslel som sa nad chovaním ľudí. Ako s pokorou, vzájomnou úctou a kooperáciou prežili tieto krušné okamihy. Ale asi vedel o čom píše a ľudia sa v minulosti asi k sebe takto chovali. Pošlite tam 20 ks dnešných sebeckých blbcov, s hrubými reťazami na krkoch, ktorí svoje džípy zaparkujú prednými kolesami do jazera, lebo sú hnilí urobiť tri kroky. Zahučali by do troch minút (a nebola by ich škoda), lebo by každý z nich bol múdry ako ruské rádio a sebecky by riešili iba seba ...
Další z "Verneovek", které mě v dětství minuly, nicméně jedná se o povedenější dobrodružství z edice Podivuhodných cest. Jules byl očividně fascinován mrazivými kraji ať na Severu nebo Jihu - viz několik románů ledových dobrodruhů - Hatteras, Ledová Sfinga, Oceánem na kře ledové a čtenář má při čtení tohoto dílka pocit, že už to tady všechno jednou bylo. Nicméně odškrtávám si další rest a dávám kolonistům Viktoriina poloostrova v čele s poručíkem Hobsonem solidních - 60% .
Připadá mi škoda, že je jak v obsahu, tak v komentářích prozrazen zásadní dějový zvrat. Měl jsem štěstí, že jsem po knize sáhl, aniž bych o ní cokoli věděl. Mohl jsem tak věcem přicházet na kloub sám a užít si to celé dobrodružství mnohem intenzivněji. A i když mi přišla Země kožešin strhující, říkal jsem si, jak geniální by mohla být, kdyby Verne opustil schématičnost postav a dokázal jim dát větší hloubku.
Přiznám se, že nejsem klasický čtenář. To, že jsem napsal více povídek, než jsem si přečetl knih vypovídá o tom, že jsem ke čtení nikdy netíhl. Vím ale jistě, že Verneovky mě vždycky dokázali uchvátit a doslova jsem je "žral". Tak jsem si říkal, proč nepřečíst od Julese co nejvíce knih. Na tuto jsem se opravdu těšil a ve výsledku se mi líbila. Ne však tolik, jako ty předchozí. Líbí se mi styl jeho psaní, jeho chrabré a čestné postavy, jasné a srozumitelné psaní a usazení příběhů do exotických a vzdálených krajin. Prostě dobrodružství, jak má být. Tento román při přišel však více zeměpisný, než vyloženě příběhový. Půlka knihy je dá se říct o ničem, ale i tak se to hezky čte. Ve výsledku jsem měl nakonec dobrý dojem, ale kniha je příběhově prostě slabší.
Nejdříve jsem si myslel, že to bude příběh čistě obchodního rázu.Lov, prodej shánění zásob výměnný obchod s domorodci.Až v okamžiku kdy místo úplného zatmění bylo částečné i přes ověřenou polohu že jsou lehce nad 70 stupni začala ta správná atmosféra která mě pohltila :-)
Začátek byl docela těžký, než jsem si přivykl na archaičtější jazyk a slovosled. Po několika stránkách si na to "uši" přivykly a už jsem se nemusel vracet na začátek věty, o čem že se to vlastně v tom zpřeházeném slovosledu mluvilo :-)
Děj nabíhá velice zvolna. Až jsem si říkal, jestli se tam vůbec něco stane. Od utržení ledu byl ale příběh velice napínavý a do poslední chvíle netušíte, jak to dopadne. Naděje hrdinům postupně hasnou a šance na záchranu jen o vlásek unikají. Už zbývá jen pár posledních stránek a vy se zvolna smiřujete s tím, že se všichni utopí.Až doslova na poslední okamžik Verne tasí poslední trumf (dějový zvrat) a vy si s posledními řádky oddychnete :-)
Mám tu knížku rád a pořád by mě zajímalo, jak asi chutnal ten obří pudink, který manželka desátníka Joliffa stvořila ze sobího tuku a bizoního masa.
Postavit stanici na ledě, který se při oblevě utrhne je prostě smůla. Jinak je to kniha, kterou bych spíše zahrnul do kategorie western.
Autorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
Spíše lehce podprůměrný Verne, kde se nic, ale opravdu nic neděje. I na ústřední hybný motiv čekáte téměř polovinu knihy. A i když jde v podstatě opět o robinsonádu (akorát že polární), naprosto postrádá kouzlo Tajuplného ostrova nebo Dvou roků prázdnin.