Země žen
Vladimír Páral
Kniha českého spisovatele Vladimíra Párala Země žen vychází v roce 1987. V kostce řečeno se jedná o antiutopistický román, který zachycuje mechanismus a rozpad nepřirozeného sociálního systému, kde jsou muži drženi v převýchovných táborech a za pomoci represivních prostředků policejního státu od základů tvrdě vedeni k lásce k domácím pracím a k úctě k ženám, kterým mají oddaně sloužit.... celý text
Přidat komentář
Tak tohle byla naprostá pecka. Za mě by se mělo Orwellovo 1984 v povinné četbě nahradit Zemí žen. Protože tato kniha je mnohem propracovanější a zábavnější. Absolutně smekám a tleskám tomuto námětu a to antiutopii ani sci-fi moc nemusím.
(SPOILER)
Z této knihy jsem měla trochu obavy. S knihami uvedenými v podobných srovnávat nemohu, protože jsem je nečetla. Se sci-fi z 80. let mám zkušenosti spíše negativní. Téma svádí k tomu to pokazit. Narodila jsem se až po revoluci, takže ani ty paralely a jiné umělecké záměry nejspíš nezachytím všechny. Obálky od V. Hlavatého se mi nelíbí. A ještě ke všemu je to od českého autora, který dosud žije. Jestli ve svých 91 letech zvládá tyhlety internety, dost možná si komentář i přečte. No nechtělo se mi do toho.
Tak nejprve pozitiva:
1. Autorův styl není vůbec špatný, není to k nečtení, jak tomu bylo s většinou sovětské sci-fi a mnohou západní též. Není to žádné Tajemství transpluta nebo Oceánem světelných let, ani Tanečnice z Atlantidy nebo Sos Provaz. Dá se to číst!
2. Velmi mě potěšilo, že ke konci knihy se řeší, že žádní mimozemšťané nejspíš nikdy nebyli a celé si to na sebe uchystali muži sami. To vysvětluje, proč je to i s muži někde v rezervaci stále "mužský svět".
3. Dost mě bavil Maximus. Jen tuhle knihu nedávejte číst žádným americkým velikánům virtuálního světa nebo do 5 let někdo přijde s betaverzí. Jen v tom bude víc reklam a mikroplateb.
4. Pokud předpokládáme, že autor nechtěl generalizovat a ukázal prostě v maloměstském prostředí jen několik postav, které se mu zrovna hodily, tak ani nejde říct, že by se takový nebo onaký člověk nenašel.
5. Je to celkem syrové. Pan Páral se s tím moc nepáral.
A teď negativa:
1. Já opravdu nesnáším, když se o dospělých ženách píše jako o dívkách (ale i o dospělých mužích jako o chlapcích). Nevadí mi občasný obrat typu "byl to vlastně ještě spíš chlapec". Ještě dejme tomu, když se píše o první lásce a referuje se o čerstvě dospělých partnerech jako o "chlapci a dívce". Ale to vytrvalé označování dospělých lidí "chlapec" a "dívka" se mi příčí. A ono jim je 18, 19, ne-li 20 a více let. To dřív znamenalo svobodné? A jen tak přibližně do 30? Nebo i sezdané pod 30? Úplně vidím, jak někomu říkám: "No moje babička, když měla první dítě, to byla ještě dívka, to jí bylo jen něco mezi 18 a 20. Ale samozřejmě vdaná dívka, to se tak tehdy slušelo. Než dosáhla věku ženy už měla několik dětí školního věku." Nevím, zda je to jen posun v jazyce nebo i v myšlení, ale kdekoliv na to narazím, tak mě to irituje.
2. Zuzana by byla uvěřitelnější, kdyby její otec nebyl v převýchovném táboře, ale pod drnem. Pak by to mohla být hrůzu nahánějící majorka Premingerová. Také se mi nezdá, že by tato zářná ukázka sil OP měla bydlet se svou zpátečnickou matkou a snažit se s ní aspoň trochu vycházet. V 19 letech, ve věku, kdy by mohla mít dvě děti, se chová a myslí jako natvrdlá puberťačka, nikterak radikální. Vlastně opravdu připomíná spíš nezdárného syna v mamahotelu než mladou budovatelku OP. Celá ta rodina mě iritovala a taky se k ní vztahovala nejnechutnější věta v celé knize. Doufám, že tohle úchylné chování není a nikdy nebyla norma nikde a pro nikoho.
3. Vztahy mezi lidmi obecně působí odlidštěně, ať už před OP nebo po. Už na mě ze starších knih jde kolikrát pocit, že ve 20. století byli všichni vadní. Ale nedávno jsem třeba četla Noční rozhovor od Mňačka a ten udělal lepší dojem.
Bavilo mě to, otevřený konec mi nevadil, ale zároveň jsem z toho zůstala jaksi rozpačitá a nevím, zda si knihu chci nechat nebo ne. Ono u těch knih, které jsou hodně o mezilidských vztazích (ale nejen u nich, podobný problém mám i u starších detektivek), vždy hrozí, že po 35 letech už na čtenáře z jiné doby budou působit divně. Postavy, jakkoliv realisticky vyvedené, mohou pak působit i takto: "Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva Blbečci vedle sebe."
Tak po dlouhé době odkládám nedočtenou knihu...
Dlouho jsem s tím bojovala, nerada nechávám knihy nedočtené a tato kniha je často velmi vyzdvihována... Ale pokud jsem byla za dva týdny schopna přečíst pouze čtvrtinu a ze zoufalství knihu prokládám kdečím, je asi něco špatně.
Líbl se mi nápad rozdělení společnosti na mužskou a ženskou část, ale tím to "líbilo se mi" asi končí. K tomu "nelíbilo se mi" mě napadá mě pár jednotlivostí, které samy by k odložení nevedly, ale spojení všech těch drobností v jedno dílo už ano.
1) Páral vytvořil svět. Rozdělený svět. Prý mužský a ženský. No, podle mého názoru vytvořil svět mužský a svět "mužských v sukni". IMHO je Páralova přestava fungování ženské společnosti a ženského myšlení naprosto scestná (jasně, stále jde o chlapa a vcítění se do druhého pohlaví je obtížné a mě z fleku nenapadá žádný autor, kterému by se to bezezbytku povedlo; jo, možná Stanislavu Rudolfovi, hodnotím-li ho svýma pubescentníma očima z doby před 30 lety, hahaha). Prostě do sukní oblékl chlapy, jejichž chování a myšlení možná rozumí.
2) Charaktery postav mi taky vůbec nesedly. Věc, která není podmínkou, aby se mi kniha líbila, ale která pomůže. V této knize plné různých charakterů nedovedu pocítit sympatie vůbec k nikomu. Možná bych se k tomu dostala později, než ve čtvrtině knihy, kdy by se najednou zázračně nějaký sympaťák objevil. Nicméně napadá mě spousta knih, které jsem přečetla, ač plné nesympatických postav, jejichž chování jsem nerozuměla a které mě dokázaly vtáhnout do knihy (Houbařka od Hanišové, Merleho Smrt je mým řemeslem, Mňačkovo Jak chutná moc a spousta dalších).
3) A co mě štvalo po stránce stylistické, to byly jeho věty s vynechanými slovesy (a jiné poetismy), která vkládal do zrovna svižně plynoucího děje, takže o to člověk vždy zaškobrtl... Ty věty se mi vlastně líbily, jen ale samy o sobě. Prostě mi nesedly uprostřed odstavce se svižným tempem popisu např. PV. Mám ráda hraní se slovy, mám ráda poeticky psaný text, ale asi bych jej zvolila pro jiný typ příběhu - Jaromír Tomeček nebo Michal Ajvaz jsou v tomto kouzelníci a mistři. Páralův styl na mě působí ropzporuplně - líbí se mi to, jak vyzní větak takhle napsaná, když ji nechám doznít. Jenže Páral nedává v dalsím textu čas, aby ta poetika vyzněla, takže mě ta krása jazyka vlastně štvala a to je velká škoda.
4) Zároveň je kniha plná nudných pasáží, které by zasloužily proškrtat a celkově je tedy příběh takový spíše nudný.
5) Snažila jsem se na knihu nahlížet jako na politickou paralelu a ač s předešlým režimem mám zkušenosti, tohle bylo prostě přitažené za vlasy ve všech směrech... Takže ani z tohoto pohledu mi to nesedlo.
To je asi to, co dokážu tak nějak pojmenovat. Možná se ke knize časem vrátím, přeci jen mě zajímá co měl být MAXIMUS, přeci jen mě zajímá, jak to dopadne se všemi těmi nesympatickými postavami, ale v současné chvíli asi ne tolik, abych se masochisticky týrala čtením dál. Takže od knihy si návám dloooouhou přestávku a nechávám otevřené, kdy a zda vůbec, si mě znovu najde.
Velmi se mě líbil námět nápad rozpadu sociálního řádu na mužský a ženský svět, kde muži jsou vlastně političtí vězni na převýchově. Samotný příběh hodnotím jako slabší a kromě několika zajímavých pasáží jako celkem nudný. Knize by prospělo výrazně ubrat počet stran a děj podat trochu přímočařeji.
Tak toto bylo tedy husté čtení a taky hodně smutné (co je člověk druhému schopen zlého udělat pro kus žvance nebo jiné výhody). Na systému Maximus byla docela trefně popsána davová psychóza, která postupně vedla až ke vzniku totality. Myslím, že dílo obsahuje mnoho momentů, které nutí čtenáře k zamyšlení. A to i po desítkách let od pádu komunismu v našich zemích. Dávám všechny hvězdy.
To, že je tahle kniha dost mizerná, možná není až tak úplně Páralova vina, protože byla vydána za sice už slábnoucí, ale stále ještě funkční totality, takže Páral zjevně musel kritiku komunistického řádu obléknout do něčeho jiného, a (asi jen náhodou) si zvolil vztahy mezi pohlavími. Kniha tedy rozhodně není o vztahu mezi muži a ženami a tento rozpor z toho opravdu velmi rušivě leze. Asi vážně je to Páralova smůla, že už za pár měsíců klidně mohl toto téma podat "na rovinu", ale takhle mu (vlastně nevědomky) vznikl vylhaný text. Dnešní čtenář už samozřejmě nechce (protože nemusí) "číst mezi řádky" a smysl celé této knihy právě na tomhle stojí a padá. Co naděláme, asi je to všechno sakum pikum už strašně pasé a dodejme, že je to vlastně dobře...
Párala som čítal naposledy v mladosti. Páčilo sa mi to, boli to aktuálne príbehy zo súčasnosti, zo socialistickej súčasnosti. Na túto knihu som narazil v antikvariáte, bola mi neznáma, nuž som ju kúpil a prečítal. Trochu iná, než tie predchádzajúce, iný žáner...sci-fi, dystopia? Alebo metafora, štúdia totality, diktatúry? Dá sa to brať aj tak. Keby to chcel spisovateľ vydať o pár rokov skôr, asi by narazil. Súdruhovia by mu to isto rázne zatrhli. Ale v roku 1988 už bola Perestrojka v plnom prúde a mohlo sa. Nuž, pekné, pobavil som sa.
Vzpomínám si, když jsem tuhle knihu četl poprvé jak jsem z ní byl nadšený. Po druhé po letech už mě tak nechytla, ale z nostalgie nechávám plný počet.
U pisálků me zajímá, zda "umí psát". Je to značně subjektivní věc a schopnost ji poznat jsem brousil mnoho let, na mnoha knihách.
Páral psát umí, jako jeden z mála českých autorů. A tato kniha není výjimka.
Nadhodnocené. Přemýšlela jsem, jestli si knížka vůbec zaslouží, abych nad komentářem přemýšlela, jak to napsat, abych vyjádřila své myšlenky správně. Snad se autorovi nelíbí srovnávání s "muži pod ochranou", ale moc beletrií na tohle téma není, nebo o tom nevím? Tedy srovnávám, a páni autoři odpustí. Merleho kniha má otřesný konec, Země žen nemá žádný konec, těžko říct co je horší. Oba pánové mají naprosto scestnou představu o tom, jak by ten matriarchát vypadal, oba autoři si na vysoké pozice dosadili chlapy v sukni, tedy patriarchát jen s trochu rozdílným názvem. V Zemi žen to bylo trochu lepší - Páral to ženské myšlení chápe trochu víc, ale stále bída. Ale co se mi opravdu líbilo - a co mi v Merleho knize chybělo - bylo, že si Páral uvědomuje, že dokud bude jedno pohlaví nadřazeno druhému (a je opravdu jedno jestli tak nebo onak), nebude lidstvo nikdy svobodné. Nó, tak jsem se nakonec rozepsala.
Poprvé čteno už před lety, teď znovu; je fakt, že je to hodně postavené na genderových stereotypech, které ale asi v době vzniku nikdo neřešil, ale jinak zajímavá fikce a dobrá sonda do psychiky různých typů lidí v krizových situacích.
Země žen, je celkem do detailu propracovaná fikce a je z ní cítit doba, kdy vznikla. Autor nemusel chodit pro inspiraci daleko. Zároveň je div, že kniha vyšla dva roky před revolucí. Oceňuji popis nástupu totalitního zřízení, kdy už to jede samospádem a každý, kdo si jen trochu může čímkoli pomoct, tu hrůzu ještě prohlubuje. Pěkný a nadčasový popis světa žen a mužů. Trochu mi vadila absence "byl, je, byli, jsou". Na každé stránce aspoň 1x něco jako "Nejhezčí, protože jeho", ale to je holt Páral...
"Nevečeřel: po čtyřicítce je to daleko nejlepší způsob večeření"
"Pane Bože, za co a proč?... Já ti ani sám nevim, člověče, ale ty mě prostě ňák se*eš"
Pokud jste fanoušky Mužů pod ochranou od Merleho, případně už kultovní polské Sexmise, tak věřte, že Vás rozhodně nezklame ani Země žen.
Skvělé téma, zajímavě podané typicky paralovským specifickým stylem psaní i humoru. Páral byl sám o sobě dost svérázný člověk a takové jsou i jeho knihy. Sexuální tématika, ale i sci-fi mu prostě sedí.
Nejen, že se pobavíte, ale Páral ví, jak čtenáře "dokopat" i k zamyšlení...
Tohle sc-fi je už na světě nějaký ten pátek, ale když mu člověk přijde na chuť, docela se u něho pobaví. Takové zábavné oddychové čtení.
Nenapadá mě nic hlubokomyslného. Takže pouze napíšu, že jsem čekal víc. Kniha mne upřímně nebavila, celkově mi to přišlo jako hodně béčkové čtení. Je mi líto, že to takto píšu, ale čtenářský dojem je čtenářský dojem, ten neošálím.
Docela vtipné dílo. Navíc to téma opravdu stojí za zamyšlení. Připomnělo mi to film sexmise.
Ve finále hodnotím jako dobré čtení k zamyšlení, ale ten úvod, ten úvod byl pro mne náročný, nemohla jsem se zkrátka dobrých 50stran začíst a přenést do toho světa, kde ženy vládnou a muži...však si to přečtěte.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie ženy česká literatura parodie rományAutorovy další knížky
1990 | Milenci a vrazi |
1978 | Mladý muž & bílá velryba |
1988 | Země žen |
1967 | Soukromá vichřice |
1982 | Romeo & Julie 2300 |
Znovu po více než třiceti letech od prvního čtení... Jsou tam některá svěží místa, ale celkově jsem mnohem kritičtější než původně. Kostra drží jen silou vůle, postavy stěží uvěřitelné. Už to číst nebudu.