Zemědům

01.11.2024

Myslím, že ako prvý náhľad do tvorby tohoto človeka to bol krok absolútne mimo. Pravda, našli sa pasáže, pri ktorých som lietal na oblakoch blaženosti a veril som, že v knihe budú už len také. No po pár stranách som bol tvrdo skopnutý z oblohy a povláčený po špinavej zemi.
Aj tak ešte skúsim nejaký iný výtvor, no asi budem robiť dopredu prieskum, aby som opäť nezažil sklamanie ako teraz.

24.10.2021

(SPOILER) Ani nedokážu vyjádřit, jak je tahle knížka skvělá. Je v ní všechno, co jsem čekal, a ještě mnohem, mnohem víc. Peyotl, houby, semínka povíjnice nachové a durman, marihuana a LSD, hašiš - to všechno jsou jenom globalizované chuťovky z vrcholu Léta lásky a toho co následovalo. Nějak se nedivím, že autora četli i hippies - po přečtení tohoto manuálu držmového rebela se i on stal mým oblíbeným autorem (měl jsem v ruce Praxe divočiny, ale tehdy jsem to ještě moc nechápal a vrátil do veřejné knihovny nedočtené).
Následuje výbor mých výpisků z knihy:
p. 45 - 3/4 filosofie a literatury jsou výplody lidí snažících se sami sebe přesvědčit, že se jim opravdu líbí v té kleci, do které se nechali vlákat.
p. 68 - ,,Devadesát procent těch zkurvenejch chudinek šoustalo v představách. Není nad mír v duši.´´
p. 69 - ,,Vraž ho tam,´´ řekla. ,,Už tam je,´´ řekl jsem já. ,,Och, to bolí.´´
p. 81 - (...) vstupování nebo vycházení ze Zrození a Smrti je jako procházení otevřenými dveřmi.
p. 82 - Pramen Zrození a Smrti bude zastaven a vy budete odcházet a přicházet zcela svobodně. (...) Nebudete ani v nejmenším svázáni podmínkami karmy. (...) Jste schopni nalézt pro nemoc odpovídající lék.

a jako gró:

Vypadá to, že průmyslová společnost je už opravdu u konce.

10.10.2020

Je to i moje oblíbená knížka, po které můžete sáhnout a otevřít ji kdekoli a přečíst si kousek a přemýšlet o něm. Černý obal s dřevotiskem "Vlna" Kacušika Hokusaiho s horou Fudži na mne shlíží s horní poličky knihovny už řadu let.
Evropané mají problém pochopit zenové myšlení, proto jsou části deníků pro ně nestravitelné. Nicméně přidávám stať o tom, co vlastně Snyder v Japonsku dělal:
Jak se pozornost obklopující beatnickou generaci šířila, udělal Snyder něco zcela typického – odjel úplně sám do Japonska. V prázdném pokoji – „jen pár knih a stůl“ – v Šokoku-ji v severním Kjótu, jednom z chrámových měst zenové sekty Rinzai – působil jako osobní asistent rošiho, neboli zenového mistra. „Celý první rok jsem mu připravoval snídaně a obědy a učil ho angličtinu. Přitom jsem studoval japonštinu a čtyři až pět hodin denně meditoval.“ Týden z každého měsíce navštěvoval místní zenový klášter, kde se účastnil intenzivní meditace neboli seššinu, „soustředění mysli“. V jednom eseji popsal, jak probíhá takový normální den. Vstává se ve tři ráno, obličej se „opláchne ledovou vodou z kamenné misky“, potom se po dlouhou dobu sedí v lotosovém sedu. „Někoho mohou nohy z dlouhého sezení bolet, ale až do chvíle, kdy Jikijitsu zazvoní na zvon, neexistuje pro nikoho žádná úleva.“ Po dvacetiminutové přestávce pokračují mladí mniši v sezení. „Kdokoli by ve chvíli, kdy Jikijitsu prochází místností, neseděl na svém místě, je sražen z podušky.“ V dopise příteli Snyder vtipně poznamenal: „Oblékám se do buddhistických rouch & vypadám úplně jako potrhlý orientálec.“
Po krátké návštěvě Spojených států v roce 1959 se vrátil do Japonska, tentokrát s básnířkou Joanne Kygerovou. Dvojice se brzy vzala (Snyder byl již dříve krátce ženatý s Alison Gassovou). Soudě podle zápisků v denících Kygerové, které si o Japonsku a Asii vedla, začalo brzy docházet k neshodám v tom, co oba od života v Asii očekávali. Kygerová píše: „Krátce po příjezdu do Japonska se mě Gary zeptal: ‘Nechceš studovat zen a zbavit se svého ega?’ Byla jsem naprosto v šoku: ‘Cože! Po vší té námaze, kdy jsem si nějaké vybudovala?’“ Deníky končí návratem samotné Kygerové domů. „Nedovolil mi ani mít dřevěnou lžíci,“ píše. (James Campbell,16. července 2005, The Observer. Přeložila Michaela Červenková.)

07.10.2019

Deníkové záznamy, úvahy a další kratší texty ze druhé poloviny 20. století jsou nádherným průřezem způsobu myšlení ekologa, básníka a filozofa Garyho Snydera. Některé poznámky jsou pro čtenáře nepochopitelné, protože byly psány bez ambice knižního vydání. Setkáme se tedy se záznamy z doby, kdy Gary pracoval jako pozorovatel na hlídkové stanici Horské služby v Marblemountu ve státě Washington: „Prořezáváme velký suchý cedr spadlý přes stezku a potom jej páčíme klíny, Kim se dostává pod něj, Andy řve: ´Vypadni votamtuď do prdele ty zkurvenej magore chceš aby tě to zabilo?´“
Vůbec to na mě nepůsobilo rušivě ani nudně, díky těmto syrovým a zkratkovitým záznamům je celý text autentický a konzistentní. Ale v knížce najdeme obrovské bohatství myšlenek a příběhů, pro které rozhodně stojí za to prokousat se těmito zlomky.
„Klíč k evoluční adaptabilitě: organismus se raději pozmění, než aby pokračoval v neplodném soupeření.
Mozek a nervová soustava jsou zavinutý ektoderm: myšlenka není nic, než jiný druh vnímání doteku.
A nyní je lidských bytostí příliš mnoho. Staňme se místo toho raději zvířaty nebo buddhy.“
A také: „ Nikdo si dnes nemůže dovolit být nevinný nebo se oddávat nevědomosti o podstatě současných vlád, politických systémů a společenských řádů. Národní stát současného světa si udržuje svou existenci záměrně vyvolaným chtěním a strachem: obrovských ochranným vyděračstvím. ´Svobodný svět´se stal ekonomicky závislým na neskutečném systému stimulace chtíče, který nelze uspokojit, sexuální touhy, kterou nelze ukojit, a nenávisti, kterou nelze vybít jinak než na sobě samém, na osobách, které bychom měli milovat, či na revolučních cílech politováníhodných, chudobou trpících okrajových společností. Studená válka proměnila většinu moderních společností – komunistických i kapitalistických – ve zvrácené ničitele pravého lidského potenciálu. Pokoušejí se vytvořit populaci prét – hladových duchů s obrovským apetitem a s hrdly úzkými jako jehly. Tato rakovinná společenstva pak požírají půdu, lesy, a celou živočišnou říši, znečišťují vzduch a vodu této planety.“
Dále: „ Vše bylo živé – stromy, tráva i vítr se mnou tančily, hovořily se mnou. Rozuměl jsem písním ptáků. Tato dávná zkušenost není – navzdory pozdějším komentátorům - ´náboženská´, ale je čistým vnímáním krásy. Svět jevů zakoušený na jistých stupních je zcela živoucí, vzrušující, tajuplný, naplňuje člověka chvějivou bázní a činí jej vděčným a pokorným.“
A na závěr bych ráda ocitovala toto: „Kdo jsou bohové a bódhisattvové, které vidíme v mužích a ženách? Vypadá to, že opravdu existuje nějaký druh převtělování. Je zde něco dlouhodobého, v každém jedinci – někdy za maskou TÉTO pošetilé osoby, TOHOTO pošetilého života – zahlédneme postavu bódhisattvy, který svým jasem a soucitem pomáhá všem bytostem. V každém z nás.“

15.04.2019

Bože, co je to za blábol. Tohle bylo za trest. Dala jsem tomu pár šancí, ale asi v 1/3 knihy jsem to vzdala. Buď stojíš nohama pevně na Zemi nebo lítáš, a tenhle generátor náhodných slov je mimo lajnu teda obstojně.
Pokud něco, co vede do hloubi duše, tak se zdravým rozumem a v korespondenci s realitou.

25.01.2019

Ze všech knih Garyho Snydera mám právě tuto nejraději v její multižánrovosti. Cestopisné črty a zápisky se tu mísí s eseji, úvahami a básněmi. Je to nejen skvělý mentální portrét doby 60. let, ale i literární šperk, který je dodnes nesmírně inspirativní. Podle mě je to skvělý úvod jak do Snyderovy poezie, tak k jeho esejům.