Žena lamželezo a polykač ohně
Stanislav Beran
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/187902/zena-lamzelezo-a-polykac-ohne-187902.jpg
3
16
16
Po novele Hliněné dny se prozaik Stanislav Beran (nar. 1977) vrací s porcí povídek, žánrem, v němž je nejsilnější a kterým zaujal už ve své úspěšné prvotině Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Koho veze taxikář do gymnázia? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který málem nedýchá strachem, že umře nesmířený a neklidný? Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, lidí těžce zápasících s přítomností. Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek, na něž jsou odpovědi nesnadné… Vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe.... celý text
Přidat komentář
Povídkovou knížku S. Berana jsem si koupil pod dojmem z povídek J. Folného (Buzíčci). Beranova sbírka však nezůstane (na rozdíl od Buzíčků) v mojí paměti. Toužil jsem po krátkém úlevném čtení zapamatovatelných krátkých příběhů.
Beranovy hrdinové jsou pro mne takové postavičky v konturách, jako omalovánky bez barev. Z povídek číší beznaděj. Časově se děj pohybuje od doby poválečné do současnosti. Vina, trest, geny, individuální pohled na svůj osud.... To jsou styčná témata všech povídek. Knížka těžko(pádná) ve formě i v obsahu. Ta závěrečná nejpropracovanější povídka (Sluneční skvrny) jakoby spojovala některé předchozí motivy (otec a syn, syn a otec, mrtvá manželka...). Symbol Slunečních skvrn se promítá do tváře i do duše. Slunce = otec.
Soubor 20 povídek, které nevím úplně přesně jak ohodnotit. Autorův styl byl čtivý a lidský. Všechny povídky jsou psány stejnou formou, jsou velmi krátké (až na poslední) a to bylo u mě na škodu. Ve výsledku se mi většina z nich slila dohromady a po dočtení si je už skoro nepamatuji. Je to pár střípků z života neznámých postav a mám pocit, že než jsem je stačila malinko poznat, ihned byl konec. Chybělo tomu snad trochu víc důrazu, jiskry... Ale čtivost upřít nelze.
Autorovy další knížky
| 2019 |  Kocovina |
| 2023 | Schrödingerův hotel |
| 2007 | Až umřeš, nikdo ti už nebude chtít sahat na prsa |
| 2023 |  Ztracený v povětří |
| 2013 | Žena lamželezo a polykač ohně |
Podtitul by mohl znít Maloměstská mizérie spláchnutá hektolitry chlastu. Až na dvě či tři povídky mě osudy těchto vesměs nudných lidí nijak nezajímaly. O zážitcích a pohromách všedního dne čtu jinak docela rád, tady to nějak nefungovalo.