Žena ve fialové sukni
Nacuko Imamura
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/474054/bmid_zena-ve-fialove-sukni-fA1-474054.jpg
4
120
120
Sledujeme „ženu ve fialové sukni“, jak mění zaměstnání, které obchody navštěvuje, jak neobratně komunikuje s lidmi, jak a co jí, kde sedává v parčíku nedaleko nákupní čtvrti. Vypravěčka drobnými úskoky zpovzdálí řídí její každodenní život. Nabydeme dojmu, že „žena ve fialové sukni“ je podivná, prakticky nesvéprávná, ale postupně názor měníme a jako zvláštní podivín nám začne připadat sama vypravěčka. Není to všechno nakonec jen její vlastní obsese? Vztah mezi oběma ženami je ještě mnohem složitější, než se původně zdálo. Příběh stalkingu, který navzdory vážnému tématu nepostrádá zvláštní jemný japonský humor, při kterém se čtenář občas zasměje, ale většinou jen melancholicky pousměje. Děj zdánlivě plyne bez dramatických zápletek, vypravěčka však postupnou manipulací krok za krokem ovlivňuje život hlavní hrdinky způsobem, až občas zamrazí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Argo
Originální název:
むらさきのスカートの女 (Murasaki no sukáto no onna), 2019
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Za knihu ŽENA VE FIALOVÉ SUKNI získala autorka Akutagawovu cenu.
Vypravěčka sleduje „ženu ve fialové sukni,“ jak mění zaměstnání, které obchody navštěvuje, jak komunikuje s lidmi aj. Vypravěčka by se chtěla seznámit s touto ženou a tato příležitost se jednoho dne naskytne.
Zajímavé byly popisy práce pokojské a celkové pojetí práce jako takové v Japonsku.
Jedná se o příběh stalkingu. Kniha přináší jemný japonský humor.
Autorka mohla závěr knihy více rozvinout, protože nebylo všechno vysvětleno. Kniha se celkově četla dobře. Je to četba na jedno odpoledne.
V závěru knihy se nacházejí POZNÁMKY.
Téma stalkingu je v Japonsku výbušné téma a autorka se s ním poprala dle mě dobře. Co ale knize sráží vaz, je uspěchaný a nepříliš povedený konec.
Znala jsem název knihy dlouho. Konečně jsem ji přečetla. Do půlky jsem si říkala, že je to takové moc klidné, nudné. Ale bože ten konec jsem nečekala. Ten mě tak překvapil, že si poslední stránky snad přečtu ještě jednou. To se povedlo. Hmmm takové téma si zase ráda přečtu :D dějově jsem nevěděla, co mě čeká a o to větší překvápko to bylo. Takže opravdu nečíst o čem to je. Úplně to knihu povýší na jiný level.
Přečteno za jedno odpoledne; neurazí, ani nezaujme. Nicméně -- NEČTĚTĚ si anotaci (možná už je pozdě), jinak budete mít (jako já) jen poloviční zážitek.
U této knihy je nejlepší nic si předem nezjišťovat, tedy ani nečíst anotaci. Zážitek je pak ještě lepší.
(SPOILER!!!!!!!!!!!)
Autorka se zabývá specifickým odvětvím stalkingu mezi ženami. Téma je pojato velmi nápaditě, autorka se nebojí nastražit na čtenáře několik pastí a hrát si s jeho vnímáním, aby až v závěru triumfálně předvedla překvapivý závěr. Poslední kapitolku jsem musela přečíst minimálně třikrát a při každém čtení mě napadlo úplně jiné vysvětlení a úhel pohledu na příběh jako celek.
(SPOILER) Má první zkušenost s japonskou literaturou. Asi téměř každý, kdo někdy aspoň částečně sledoval japonskou kulturu (v mém případě animé, manga, origami a japonské hry), ví, že může takřka vždy očekávat a) velmi divné věci/nápady; za b) geniální schopnost vytvořit i z nejobyčejnější věci/činnosti/slov zajímavou, netradiční a především originální záležitost. A protože Japonce již docela dobře „znám“ (postačí jméno např. Hideo Kodžima, abych se držel svého oblíbeného herního průmyslu), očekával jsem i od literatury když ne velké, tak určitě zajímavé události. Nezvolil jsem v milionech kusů prodávaného Haruki Murakamiho, ale (pro začátek) útlou knížku Nacuko Imamurové a již u anotace jsem si říkal, zda jsem neudělal chybu. Já a stalking a aby toho nebylo málo: Stalking v ženském prostředí? Jako vážně? Jenže to jsou právě ti Japonci a mé zkušenosti mi říkali: Nikdy tento veskrze originální národ nepodceňovat! Prvních 30 stránek na mě nedělalo dojem, inu žádný… Příběh na mě působil velmi všedně, až obyčejně nezajímavě. Jenže pak se to zlomilo. Začal jsem si všímat jemné manipulace autorky čtenářem a postupně čím dál drzejší manipulace dvou odlišných žen. Pro mě má příběh i tu přidanou hodnotu, protože jsem celý život pracoval v ryze ženských kolektivech a mírně mě šokovalo, jak moc STEJNÉ je chování/jednání žen v ženském kolektivu ve vzdáleném Japonsku, v porovnání s klasickým domácím „slepičincem“. Kniha je nejen o manipulaci a vztazích na pracovišti, kde se mrknutím oka může stát kdokoliv absolutním vyvrhelem. Je především o tom, kam může člověka dovést záliba ve šmírování cizích lidí, kdy (v extrémním případě) může dojít až k tomu, že stalking je tak návykový, že začnete zanedbávat své povinnosti a elementární zvyklosti. Ne každá pokorná a takřka neviditelná šedá myška je nezištná a bezproblémová. Kor když se jí do drápků dostane chytrý telefon… Povedený příběh k zamyšlení. Nyní se vrhnu na Norské dřevo od zmíněného Murakamiho.
Po přečtení anotace jsem se lehce zarazila, zda neříká moc. Hlavně ta v knize, která má trochu jinou strukturu. Ale někde v polovině mě napadlo, zda to nakonec nebude takové tahání za nos (a pleskání po zadku) úplně stejně jako v knize.
Mě ten příběh totiž asi tak do poloviny knihy vedl úplně jinam a potom se to úplně otočilo, aby závěrečná kapitola ukázala, že si s námi autorka hrála vážně bravurně.
Víc psát nebudu, abych to nikomu nezkazila. Ale ... napsané to bylo dobře a jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Ostatně, těšila jsem se na ní už hodně dlouho.
Zaujímavé dielo- či je to kritika spoločnosti, ukážka japonského, ešte vždy priam kastovného systému, či zvrátený thriller, alebo obyčajný príbeh o stalkingu podobným Delphine de Vigan a jej Podle skutečného příběhu. Neviem odpovedať presne tak, ako kopa komentujúcich podo mnou. Ale je to japonská literatúra, ktorú "žeriem" (to, že vyhrala cenu je pre mňa druhoradé), a ešte ženská súčasná autorka, ktorá v japonskej literatúre dostáva čoraz väčší hlas (myslím tým, ženské autorky). Viac prekladov takýchto kníh.
Ráda vidím japonskou literaturu častěji na naší scéně. Dveře na světové scéně otevřel před lety Haruki Murakami, dnes už vidíme v knihkupectvích stále více japonských autorů. A je to dobře. Japonská literatura má pro nás své kouzlo. Popravdě u této knihy mám trochu problém s názorem. Co si o ní myslet? Co nám tím autorka chtěla říct? Moc jsem nepochopila význam díla a příběhu.
Zdá se, že čím častěji se setkávám s japonskými autory či autorkami, tím více jim "přicházím na chuť ". Vedle mých oblíbenců Murakamiho a Ishigura jsem docela nedávno objevil talentovanou Mieko Kawamaki a teď je tady Nacuko Imamura a její kniha Žena ve fialové sukni.
Román či spíše novela je naprosto skvělým čtením. Autorka zde svým strohým, přesto však vybroušeným stylem popisuje praktiky stalkingu přičemž dává nahlédnout na život v současném Japonsku. Ale myslím si, že o tom ta kniha tak celkem není (jak jsem patrně správně pochopil).
Doporučuji!
Dobrý román nebo spíš delší novela. Zajímavé prostředí a atmosféra, která je umocněna jednak střídmým jazykem se spoustou zámlk a takovými až paranoidními vztahy jednotlivých postav. Při čtení jsem si občas vzpomněl na Tanizakiho, ani ne tak stylem, ale spíš takovou tou podivnou atmosférou, rozhovory a vztahy. Občas mi přišlo, že si autorka se čtenářem tak trochu pohrává a schválně dostává své postavy do leckdy bizarních a něčím až divadelních situací, kdy si čtenář připadá sám jako voyer a stalker. Zároveň autorka nic moc nevysvětluje a nechává tak čtenáře v neustálé nejistotě, co se bude dít, což vede k tomu, že vás kniha doslova pohltí. Zakončení mi přišlo v pohodě, nečekal jsem nějaké zásadní rozuzlení, o tom ten příběh není. Doporučuji.
Kniha se dobře četla, ale... také patřím mezi ty, kteří nepochopili závěr. Ani, co autorka chtěla knihou říct. Možná je to tím, že japonskou kulturu moc neznám?
Také se mi zdá dost nerealistické, že by někdo nepoznal, navíc při pravidelném dojíždění, v autobuse kolegyni z práce (a nebo ženu, kterou pravidelně vidí sedět kousek od sebe).
Přebal vydání, co jsem četla říká, že vypravěčka není je stalker, ale že realita je mnohem komplikovanější. Tenhle příslib jsem vůbec nerozklíčovala.
Celkový dojem tedy rozpačitý...
Docela příjemná kniha na kratší čtení (u mě za jedno dopoledne), ohledně které mám pro budoucí čtenáře jedno důrazné doporučení: nečtěte předem žádnou recenzi, dokonce ani anotaci na přední záložce. Argo se z nějakého důvodu rozhodlo vyspoilovat pointu knihy ještě před první stranou, což je docela škoda. Dávám čtyři hvězdičky, protože autorka za ten spoiler nemůže a já si předstvuju, že kdybych nevěděla předem, o co půjde, mnohem víc bych si čtení užila.
Je těžké se vyjádřit k této knize. Svým způsobem zaujme, ale hodnotit se jí neodvážím I když pár hvězdiček dám. Asi to není pro mne to pravé počtení. Ale donutí člověka k zamyšlení nad zvyky, pro nás dosti exotické země. Čtení tak na jedno odpoledne.
Pro mě ničím originální. Spíše průměr. Na podobné téma jsem četla lepší věci, než je tato kratičká knížečka. Moc netuším, proč je kolem autorky v její zemi takový poprask.
Totální japonský mindfuck. Měla jsem chuť na pořádné, tradiční magické Japonsko, a nemohla jsem si vybrat lépe. Je to opravdu to nejpodivnější, co jsem dosud z japonské literatury četla, ale skvělé, syrové, nevšední, v klasickém asijském tempu, které člověku podá úplně jiný literární požitek. Děsivě úzkostlivá a klaustrofobická atmosféra, ze které mám zmatek v hlavě ještě teď. Budu se opakovat, ale tenhle styl opravdu není pro každého, takže kdo to jejich myšlení nemá a necítí, ten to nedokáže ocenit. Je to taková sice krátká, ale těžší myšlenková kniha, která asi i právě díky tomu získala svou cenu. Mám tohle pomalé, melancholické a přímé Japonsko ráda. Skrývá to mnoho ale, jak a proč, ale to je pro mě to mimořádné. Je to pro nás náročné a hloubavé čtenáře, kteří mají ten japonský šestý smysl a myšlení a vnímání trochu v jiné dimenzi.
Konec mi vůbec nevadil, protože si ho každý musí vyložit, jak pochopí a jak ho příběh a autorka směřuje, takže za mě spokojenost, ačkoliv si člověk říká jen: co to sakra...
Útlá knížečka o dvou svérázných ženách. V knize je poměrně málo akce, jde vesměs o všední popis a hledání mezi řádky; veškerá interpretace knihy je ponechána na čtenáři a jeho důvěře...
Pro českého čtenáře je to fajn sonda do fungování japonské společnosti a pro japonštináře zároveň i jazykově poměrně jednoduchý a přístupný text ke čtení.
Pro lepší čtenářský zážitek doporučuji nečíst anotaci, kde je bohužel odhalena podstatná část příběhu.