Ženy, které čtou, jsou nebezpečné
Stefan Bollmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13981/bmid_zeny-ktere-ctou-jsou-nebezpecne-IAk-13981.jpg
4
63
63
Historie čtoucích žen se zrcadlí v malířství a fotografii. Motiv čtenářky okouzloval umělce všech období. Trvalo ovšem několik století, než bylo ženám dovoleno, aby četly, co chtějí. Nejprve směly vyšívat, modlit se, pečovat o děti a vařit. V okamžiku, kdy začaly čtení chápat jako možnost vyměnit těsný svět domova za nekonečný svět myšlenek, fantazie, ale také vědomostí, staly se nebezpečnými. Ženy, které četly, si mohly četbou osvojit vědomosti a zkušenosti, které původně nebyly určené jim. Tuto napínavou kapitolu dějin čtenářek sleduje Stefan Bollmann s citem a pohledem pro detail. Oblouk se klene od středověku do současnosti, těžiště předváděných motivů spočívá v 19. a 20. století. Vybrané obrazy, kresby a fotografie jsou představovány v krátkých doprovodných textech.... celý text
Literatura naučná Umění
Vydáno: 2008 , Knižní klubOriginální název:
Frauen, die lesen, sind gefährlich, 2005
více info...
Přidat komentář
Za mě docela zajímavý počin, ale co se týče obsahové stránky, tak mě nejvíce zaujala předmluva. Nicméně kniha samotná ve čtenáři žádnou výraznější stopu nezanechá. Ale jako galerie tematických obrazů je to skvělé.
Skvělá, velká ( formát A4 ) obrazová knížka s perfektním názvem :):)
Člověk si vůbec neuvědomuje, že dřív ženám nebylo umožněno, aby vůbec uměly číst anebo si mohly kdykoli a kdekoli číst ...
Když čteme, promítají nám slova do hlavy obrazy. Tereza Brdečková - autorka vynikající předmluvy.
Podobně jako Ithaka, i já jsem nejprve po knize mlsně pokukovala a posléze jsem si ji v antikvariátu koupila. A nelituju, naopak; knihu už jsem půjčila i naší stoleté čtenářce. Vzhledem k tomu, že tato paní se ve svém věku stále zajímá třeba o nejnovější vědecké poznatky a je pravidelnou odběratelkou časopisu 100+1, nelze ji podezírat ze senility a její nadšení z knihy bylo ryzí, nefalšované.
Předmluva Terezy B. je výborná, reprodukce obrazů jsou skvělé, mně se asi nejvíc líbí právě dáma na titulní straně obálky. A už se těším na Ženy a knihy - dílo téhož autora, které slibuje mnohem větší porci zajímavých informací o ženských čtenářkách jakož i o jejich knihách, aspoň doufám!
Okouzlila mě, když jsem ji před lety viděla za výkladem knihkupectví. Chodila jsem kolem ní mlsně jako kocour, protože jsem věděla, že si v ní mohu vždy jen chvíli listovat, ale koupit si ji nemohu. Když jsem ji po letech uviděla v nabídce antikvariátu, už jsem neodolala. Moci po letech vstoupit do odříkaného imaginárního muzea a sledovat galerii obrazů čtenářek mě naplnilo potěšením a tichou melancholií. Bylo to jako vstoupit do starého zámku v opuštěné zahradě a tiše procházet jednotlivými komnatami, kdy se za jejich právě otevřenými dveřmi nacházejí další a další lákající ke vstupu. Potěšil mě vhled do korespondence Bettiny von Arnim nebo myšlenkové pochody Hanse Magnuse Enzensbergera, stejně jako odkaz na tvorbu Sidonie-Gabrielle Colette. Díky předmluvě Terezy Brdečkové jsem se po letech vrátila k tvorbě Virginie Woolfové. A i když jsem ne vždy souhlasila se všemi Bollmannovými závěry ohledně interpretace jednotlivých děl, považuji jeho výběr za velmi inspirativní. Líbilo by se mi také, kdyby se někdo se stejným zápalem věnoval tématu čtoucích mužů. Děl od autorů zvučných jmen se jen u nás nabízí spousta (Josef Čapek, František Muzika, Ludvík Kuba, Zdeněk Krybus, Karel Purkyně).
„Čtení je akt přívětivé izolace.“
„Čtení potichu a pro sebe je nám nyní samozřejmostí, avšak rozhodně tomu tak nebylo vždycky.“ („tiché čtení“ totiž umožňuje ztrátu kontroly … znamená intimní vztah mezi knihou a čtenářkou)
Děkuji mým oblíbeným, 1amu a milamarus za přivedení ke krásné publikaci - dějin čtení z ženského úhlu pohledu, a představení toho, jak ženy, čtenářky, reflektuje výtvarné umění. Ukazuje totiž, jaké místo kniha zaujímá v životech žen, na malířských plátnech pak zachycuje čtoucí ženy, a s jejich pomocí objasňuje jejich čtenářské zájmy, ale taky přístup ke vzdělání v průběhu dějin, napříč všemi historickými obdobími.
Byla to opravdu zajímavá expedice, která započala přibližně někde v ranném středověku (ale zabrousila i do antiky), a představila mezi prvními Sv. Augustina: představte si, jak s údivem hledí na čtenáře (biskupa Ambrosiuse), tiše ponořeného do čtení (Ambrosius si nikdy nečetl nahlas). Svěřil se s tím ve svých Vyznáních („oči mu klouzaly po stránkách a srdcem hledal smysl, ale mlčel a jeho jazyk nehybně spočíval v ústech“), zajímavě pak o tom fenoménu dál uvažuje, proč Ambrosius nepředčítá? … „nejspíš to souvisí s nedostatkem času … nechce být rozptylován, nepřeje si být rušen a odpovídat na otázky ostatních, kteří předčítání naslouchají? … tiché čtení šetří čas, umožňuje … navázat nerušený vztah s textem, který skrývá před ostatními a činí z něj výlučně svůj prožitek.“ (Později ho propagoval i Luther … „o tiché čtení lze opřít bezprostřední vztah jednotlivce k Bohu“.)
Lidé ovšem začali svou schopnost využívat i jinak než ke čtení katechismu, začali totiž získávat nové, světské poznatky, a tak nové vzorce chování. Došlo na osobní intimitu čtení. A v tuto chvíli se do příběhu zapojují ženy, které se tehdy hromadně už naučily číst, a byly skutečně nebezpečné … získaly totiž „volný prostor“ do kterého má přistup pouze žena sama, a nikdo jiný, což samozřejmě buduje pocit nezávislosti a vlastní hodnoty, navíc, ženy si tak dovolily vytvořit si vlastní obraz světa (který se nutně nemusel shodovat s tím, který odedávna vytvářel a tradoval muž) :-).
„Náš svět konstruovali a popisovali muži. Ženy, které začaly masově a svobodně číst, stály zprvu před jejich knihovnami stejně rozpačitě jako muži u žehlícího prkna: Odkud začít?" :-)
A víte třeba, co je anarchistický akt čtení? … „Ke svobodě, kterou si dopřávala, patřilo … listovat dopředu a dozadu, přeskakovat celé pasáže, číst věty letmo, špatně jim rozumět, přetvářet je, domýšlet a krášlit všemožnými asociacemi, vyvozovat z textu závěry, o nichž text nic neví, zlobit se na něj a těšit se z něj, zapomenout ho a napodobovat, knihu, v níž stojí, kdykoli odhodit do kouta“ … dnes celkem obvyklé, že … „posledními advokáty spořádaného čtení jsou dnes už jen pedagogové a lidé zabývající se duchovními vědami“ … co si budeme povídat, dnešní slovy tak přeplněná doba si takové čtení téměř vynucuje … to jsem ovšem přeskočila staletími až do současnosti, vám to ale nedoporučuji, výlet skrz všechna ta staletí určitě absolvujte celý, vesměs se jedná o zajímavé čtení!
Za zmínku určitě stojí (jak už napsal ve svém komentáři 1amu) i skvělá předmluva Terezy Brdečkové. Zaujala mě zmínka o naší paní Boženě (Němcové) … není divu, že byla ve své době ve společnosti jako zjevení, vrcholem ženy, pisatelky, či čtenářky té doby ve střední Evropě totiž byla paní Dobromila Rettigová a její kuchařka. Ale třeba o kousek vedle, ve Francii, to bylo úplně jinak (a pro mě třeba bylo novinkou zjištění, že podobně to bylo taky tady kousek vedle, v Polsku, protože polská společnost se na rozdíl od té české, přikloněné k německy mluvícím zemím, klonila daleko víc s Francii a jejímu kulturnímu okruhu).
Výborné je také pojednání … o posteli. Všichni víme, že je samozřejmě velmi důležitou součástí lidské intimity, a všichni víme proč, ovšem má své docela důležité místo i v této knize … pokud totiž postel slouží jako místo pro intimní chvíle, je pro individuální čtení jako stvořená :-) (což dokazuje i množství obrazů věnovaných tématu – nahá žena čtoucí si knížku – viz. obrazová dokumentace, což přiznávám mě trochu mate, proč nahá žena v posteli čte zrovna knížku? … ba ne, já vím, obraz navozuje právě onen pocit intimity tohoto aktu, ale stejně :-).
Prostě důvodů, proč se podívat do téhle knížky je spousta, v neposlední řadě to jsou pak úžasné reprodukce známých malířů, taktéž napříč dějinami, které knížku samozřejmě činí ještě atraktivnější. Ze všech těch krásných obrazů (musím říct, že výběr byl skvělý, vlastně se mi líbily všechny), ale kdybych přeci jen měla vybrat tak to jsou tyto:
Franz Eybl – Čtoucí dívka (opravdu krásný, něžný obraz mladé dívky)
Jean- Jacques Henner – Čtoucí žena (krásný obraz nahé čtoucí ženy)
James- Jacques Tissot – Ticho (ticho z obrazu přímo sálající)
a Alexandr Alexandrovič Dejneka – Čtoucí žena (tak tenhle asi nejvíc ze všech … žena s knížkou a kávou, to je přesně podle mého vkusu).
PS: nedá mi to a na závěr si dovolím ještě parafrázovat jednu „scénu“ z předluvy Terezy Brdečkové:
Doba: těžký socialismus … hlavní hrdina: mladičká čtenářka … místo děje: městská knihovna … „v policích stály srovnané knihy, které jsem doma nikdy neviděla: ideologicky vhodná literatura pro děti a mládež (a protože už za sebou měla celou domácí knihovničku – od Moliéra po Shakespeara či Dickense – vrhla se naše mladá čtenářka na zdejší ideologickou literaturu) … „přečetla jsem je všechny o od té doby tvrdím, že dobrá literatura je nevinná: sovětská dětská klasika jako Timur a jeho parta, Čuk a Gek … byly sice komunistické, ale také báječně napínavě napsané. Četla jsem je stejně nadšeně jako později moje dcery Správnou pětku. … mezi vrstevníky jsem působila celkem normálně, ale doma jsem pořád byla čtenářkou, která se srazila s Moliérem … jako osmiletá“ … (na scénu přichází otec) … „Přečti si tohle, řekl mi jednou a dal mi Kafkův Zámek. Bylo mi asi dvanáct.“
Ano, takové ženy, mohou opravdu být nebezpečné!
skvely uvod od pani Brdeckove, vtipny nazev a zajimavy obsah, nedelni odpoledne zalita sluncem, s knihou v ruce
Parádní, pětihvězdičková a mému laickému, v obrazech se teprve rozkoukávajícímu oku (tedy očím) rozhodně přínosná kniha. // Chválím její veliký formát - to tu, jak koukám, v komentářích ještě nezaznělo, který dává všem těm křehkým bytostem vyniknout jaksi víc. A spolu s textem nutí právě prohlížejícího prohlížet déle a obezřetněji. Nutí ho vidět i tu odkvetlou květinu. // Čtvrtá příčka letošní ČV obsazena.
Reprezentativní publikace navýšená výtečnou předmluvou Terezy Brdečkové. Autor odvedl dokonalou práci a pro toto vydání připravil vkusný a odpovídající výběr.
Samozřejmě děkuji i Milé Maruš, která mi vnukla nápad knihu si půjčit.
Výběr obrazu na titulní stranu knihy (Vittorio Matteo Corcos: Sny z r.1896) je vypovídající:...Způsob jak čtenářka energicky pozvedla hlavu prozrazuje, že zcela určitě netouží po návratu do stavu nevinnosti. Tato žena rozhodně není snílek.
Za sebe osobně bych si přál, kdyby mě autor doprovázel po špičkové, světové obrazárně a podal mi úplný výklad o kubismu. Je něco jiného tyto obrazy pouze vnímat sám...
Osobně se mi z knihy nejvíce líbí obraz Antona Eberta z r.1883 - Příběh na dobrou noc.
Jen více takových knih.
Je to poučná a vkusná obrazová galerie v knize. Většinu autorů obrazů jsem neznala. Potěšila jsem se, vzdělala a mile překvapila. Pokud máte velkou pauzu od návštěvy výstavy, tato kniha Vám bleskurychle poslouží k uměleckému zážitku. Z knihy cítíte ty obrazy, galerie, sbírky a muzea.
Krásná kniha. Knihomolky všech zemí, tohle si musíte prohlédnout a přečíst. Nejmilejší pro mne byl úvodní text Terezy Brdečkové, u toho mé srdce poskakovalo radostí, ale také další texty doprovázející úchvatnou obrazovou část byly velmi zajímavé. Můj bloček s poznámkovými lístečky značně prořídl... Krásný večer to byl, moc krásný. Stefan Bollmann už podruhé nezklamal a já si ho řadím do oblíbených autorů.
Krasna obrazova publikace. Zaujala me v knihovne uz jen tim nazvem - no neberte to, pokud jste "zena ctenarka". Textu je v knize minimalne, jen uvod ohledne "nametu knihy" a kratky doprovodny text ke kazdemu obrazu. Takze to neni uplne "Literatura naucna" jak uvadi zanr - spise obrazova publikace, pricemz vyber obrazu se mi moc libil. Mozna si ji nekdy koupim.
Ženy, které čtou, jsou nebezpečné
Obsah není nic moc, ten textový, ale ty obrazy - dechberoucí. Je to krásná publikace.