Ženy pod helmou
Hermína Franková
Jsou helmy a helmy. Hermína Franková ve svých povídkách myslela na ty velké niklově lesklé v provozovnách Hygie. Pod ochranou kovového zvonu se ženy cítí jistější, intimita prostůrku, odděleného třemi plátěnými zástěnami jako by jim nahrazovala středověkou zpovědnici. A kadeřnice, paní Věruška nebo paní Karlička, je jejich důvěrnicí - až na to, že není vázaná zpovědním tajemstvím. První vydání. Povídky: Ono je to jednoduché. Já ho naučím na moučný. Ty jsi tak mladá. Jediná poctivá holka. Milý Vašku! Povídej holka, povídej. Jednou do týdne. Modré růže. Děti? Nikdy! Pan Rust. Ma-Ne-Pa. Každý ho má rád. Smutný půvab. Do gala, Zuzi! Jiskření. Holubi. Duha.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2004 |  Arabela |
| 1987 | Dívka na koštěti |
| 1984 | Minervistka |
| 1989 | Jak řídit inženýra Křečka |
| 1993 |  Arabela 2. |
Kniha mne zaujala v jednom antikvariátu, zejména zajímavou obálkou.Přečetla jsem ze zvědavosti, jak psala kdysi docela populární autorka, brala jsem to jako takový čtenářský retrovýlet do šedesátých let.Musím říct, že povídky na společné téma "jak to ženy nemají lehké" mne moc neoslovily, také styl psaní (hodně popisné, ale přitom skoro žádný děj) se mnou příliš neladil.
Posuďte sami z krátkého úryvku z poslední povídky "Duha".
"Pavel leží na prknech a voní jako máslo. Někam se dívá, pak si sedá a zapaluje cigaretu. Anežka se honem převrátila, aby zjistila, co se děje.U dětského bazénu seděl žlutý mládenec v plandavých plavkách.Jeden z těch, na které se člověk dívá a má chuť hádat, co dělají. Inu učí se, jsou pilní a prolézají knihovny. Nechodí moc ven a nejsou zvyklí na slunce. Malý pokorný študentík s hladovým žaludkem. Slzí mu oči, protože nezná ostré denní světlo a na rukou má husí kůži, jak jde od vody chlad. I on se podíval na Pavla, husí kůže mu zhoustla a po ostré tváři tekly drobné slzy. - Ale, prosím tě, usmívá se Anežka. Myslí si,že Pavel zase žárlí."
Jako čtenářský zážitek si tuto knížku povídek netroufám doporučit.